Jágr o nejlepším rozhodnutí života: Najednou jsem svět viděl úplně jinak

S autory Lukášem Tomkem a Zdeňkem Jandou na ní pracoval třináct let a v knize kupříkladu přiznává, že nejlepší věc, která ho v životě potkala, bylo nechat se ve 28 letech pokřtít. „Najednou jsem svět viděl úplně jinak.“

Velká část je věnovaná rodičům. Moji rodiče obětovali svůj život proto, abych já ho měl daleko lepší, než měli oni. Nemyslím si, že byli jediní, protože spousta hráčů, s kterými já jsem hrál, měli podobné typy. Ale moc nám tím pomohli a já bych apeloval na rodiče, aby se věnovali dětem, aby jim dali maximum pozornosti, aby s nimi trénovali, aby jim šli příkladem. Děti vidí vzory ve svých rodičích, a když jim to jen řeknete a neukážete jim to, tak je pro ně těžší. Třeba si to po přečtení knížky někteří rodiče uvědomí, změní výchovu či pochopí, že je i jiná cesta. Pak je tu další důležitá věc.

Že na světě není nic zadarmo. Všechno si musíte odřít, trénovat víc než ostatní. Je to taková správná matematická rovnice: Čím víc uděláš, čím víc budeš trénovat, tím lepší budeš. Tam nejsou žádná kouzla, zkratky. A třetí nejdůležitější věcí je, si to prostě užívat, mít z toho radost a napojit se na tu neskutečnou energii, která je všude okolo nás. Být pořád pozitivní, protože i když se nedaří, tak čím víc jste pozitivnější, smějete se, dokážete se otevřít a ta energie přichází. Když jste naštvaný, tak k vám nikdy nedojde. Ve sportu i životě je to stejné, že když se daří, jde všechno jako po másle. Ale když ne, tak se ukáže charakter člověka. Musíte pořád věřit, být otevřený Bohu a nekonečné energii.

Když jsem se v 28 letech nechal pokřtít, bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. Tehdy jsem věřil, že jsem na vrcholu, od té doby jsem sice nevyhrál žádnou individuální trofej (v roce 2015 byl Jágr zvolen nejlepším hráčem MS), jen týmové. Stal jsem se dvakrát mistrem světa, ale křest byl to nejlepší, co jsem v životě udělal. Najednou jsem svět začal vidět úplně jinak, našel jsem klid, radost v životě. Do té doby jsem si myslel, že největším smyslem života je být nejlepší, honit puk, snažit se obehrát protihráče. A proto by kniha mohla být inspirace pro lidi, aby si vybrali to či tamto. Věřím, že každý si v ní vytáhne to svoje.

Propojení mezi vírou a sportem. Zmíněným křtem jsem našel smysl života i sportu. A z predátora, kterým jsem byl a který udělal cokoliv, aby zvítězil, jsem se najednou změnil v býložravce. Už je daleko těžší něco vyhrát, ale i tak jsem šťastnější než dřív. I samotná knížka se měnila. Co byla pravda před 13 lety, neznamená, že je pravda dneska. Takže některé kapitoly jsem musel smazat, přepsat. Ale je správné se učit životem a to, co bylo pro něj křišťálově čisté před deseti lety, je rázem jiné.

Nemyslím si, že by to někdo koupil, kdybych vydal další v šedesáti. Je to správně načasované, protože vychází v době, kdy já končím v životě určitou etapu, díky které mě lidé sledovali, stali se mými fanoušky. Spousta lidí, kteří si tu knihu koupí, mi fandí od 90. let. Je to generace, která prožila můj hokejový život se mnou. Možná z toho předají některé věci svým dětem. Ta moje knížka je o životě člověka, který hledal cesty, aby byl úspěšný. Hledal hrany. Ve sprintu na 100 metrů rozhodují setiny o medaili, a to stejné je na sportovním vrcholu, tam rozhoduje jedno procento, malý detail.

Já sice říkám, že to je knížka o mém životě, ale já bych to spíš měl popsat, že to je knížka o věcech, na které jsem pyšný. A které mohou pomoct lidem, co si knížku přečtou. Není to tak, že přečtete knížku a řeknete si, že už znáte Jágrův život, protože o tom toho bylo napsáno spoustu. Ale já tam mluvím o věcech, které jsem nikdy nerozebíral podrobně. O věcech, které mi pomáhaly k tomu, abych se dokázal přizpůsobovat hokejovému světu. Jsou to věci, které jsou teď moderní jako autosugesce, milovat sám sebe, že slova dokážou změnit tvou budoucnost. S tím souhlasím. Ale já popisuju i negativní věci, protože ne všechno je tak růžové, jak je napsané v knížkách. Souhlasím, že když si něco přejete, tak se to stane. Když si dáte cíl, budete si ho opakovat v hlavě, až k němu dojdete. Ale…

Pro mě to je takové GPS. V navigaci i hlavě je napsáno, že chcete nejkratší cestou do cíle. Ale když si dáte nějaký cíl, o kterém si myslíte, že vám udělá radost, tak to ještě neznamená, že vám tu radost skutečně udělá. Protože během té cesty ztrácíte něco, co jste třeba milovali. Ale to ten mozek či GPS nemohou vědět, protože vás tam vedou tou nejkratší cestou. Můžete ale ztratit rodinu, peníze, o čemž už se v těch publikacích nemluví.

Já miluji knížky, filmy nebo seriály o životě skutečných lidí, nemám rád vymyšlené věci. Jako malý jsem četl knihy o záhadách, ale tím jsem hledal sám sebe. Byly to věci, s kterými jsem se nemohl dělit s ostatními, protože ne každý to cítil stejně nebo zažíval věci co já.