Rubriky:

Atletika

První medaile od Zátopka! To není možný, žasla Vrabcová. Rekord nečekal asi nikdo

12. srpna 2018 15:23 - Berlín

Když Emil Zátopek v roce 1952 završil svůj zlatý hattrick na olympiádě v Helsinkách, byla to poslední československá či česká medaile z vrcholné akce v maratónu. Až do neděle! Eva Vrabcová Nývltová, která ještě před třemi a půl lety objížděla lyžařské Světové poháry, v Berlíně získala bronz, navíc časem 2:26:31 o 29 s vylepšila český rekord Aleny Peterkové.

 

Ivana Roháčková

Teď už asi ani nemůžete pochybovat, že přechod z lyží byl správným krokem.

Je to moje první medaile z velké dospělé akce vůbec, takže věřím, že byl. S odstupem můžu říct, že jsem se rozhodla dobře, našla jsem se a jsem tady šťastnější. Když jsem lyžování opouštěla, šla jsem dělat něco, co mě baví a co si užívám. Nepřemýšlela jsem o medailích. Kdyby mi to někdo říkal, vysmála bych se mu.

Zvlášť, když jste na podzim 2015 skončila v nemocnici s poruchou příjmu potravy.

Tím, že jsem v lyžování opravdu nebyla šťastná, hledala jsem něco jiného. I když jsem právě byla v Brně v nemocnici, tak jsem se šla vždycky proběhnout. Díky běhu jsem se dostala ze všech těch potíží.

V týdnu jste tady v Berlíně říkala, že máte tajné přání. Teď už můžete prozradit – měla jste v hlavě myšlenky na medaili?

Tak hodně v hlavě, že se o tom ani moc mluvit nedalo. Já moc nemám ráda řeči, že chci medaili, a pak bych byla dvacátá…

I na český rekord, který už 23 let držela Alena Peterková, jste pomyslela?

Absolutně ne! Tohle nečekal asi nikdo…

Tušila jste během závodu, že se běží až na takový čas?

Vůbec. Koukala jsem na prvních deset nebo patnáct kilometrů a ty byly naopak dost pomalé, takže jsem vůbec nepřemýšlela, že by to mohlo být takhle rychlé.

Jak se tedy váš medailový úspěch rodil?

Byl to hodně těžký závod, zvlášť ke konci, protože jsem věděla, že náskok před čtvrtou nemám úplně velký a v posledních třech kilometrech se dá minuta ztratit bez problémů. Soustředila jsem se na každý krok a snažila se udržet kontakt s vedoucí dvojící. Protože když člověk běží sám, ztrácí kontakt strašně rychle.

Prošla jste si nějakou krizí?

V každém kole jsem měla kousek, kdy se mi běželo špatně, protože to bylo z kopce a holky mají tu rychlost trošičku větší. A pak ten závěr hodně bolel.

Co v něm rozhodovalo?

Běloruska Mazorunaková začala trošku nastupovat, já ji ještě zachytila, ale její tempo jsem nevydržela. A Francouzka Calvinová, která běhá skvěle desítku, měla excelentní závěr a já na ni neměla.

Většinu závodu jste se držela na druhém třetím místě. Nastala někdy situace, kdy jste zvažovala, že byste zkusila nástup a šla dopředu?

To jsem doufám využila zkušeností z lyžování, kdy se mi to kolikrát vymstilo, a věděla jsem, že maratón je tak dlouhý, že nemá cenu to zkoušet. Věřila jsem, že když vydržím do třicátého kilometru, tak těch dvanáct už není tak strašných a dá se bojovat.

Jaká byla první myšlenka, když jste proběhla cílem?

Že to není možný. Ty emoce ani nedokážu popsat. Navíc tady mám maminku, takže přišly i trošku slzičky.

Nejhezčí odměna za ty stovky o samotě naběhaných kilometrů a odříkání?

Už jsem přemýšlela, že mi to za to asi nestojí, ale teď můžu říct, že ano. I když stres před závody byl velký, Martin (manžel a trenér) si to se mnou „užil“ do poslední minuty.

Jak se na vás stres projevoval?

Nadávala jsem na všechno a všechny. Že jsem trénovala moc rychle, moc málo, pak jsem málo regenerovala, bolely mě achilovky. Prostě všechno bylo špatně. (úsměv)

Michal Osoba (Berlín), Právo

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika