Článek
Už se těšíte, až ten rozruch kolem vás zase ustane?
Budu ráda, až to bude za mnou. Já to naštěstí tolik neprožívám, nicméně nějaké povinnosti kolem toho mám. Jednu oslavu jsem měla v sobotu doma, další budu mít tady na stadiónu v Čáslavi. Jsme velká rodina, takže nás bylo přes šedesát, a atletů bude asi také podobný počet. To jsou dvě mé srdeční záležitosti. Ale všem jsem řekla, že to slavím naposledy.
Novináři za vámi jezdili i ze zahraničí.
Přijela paní z jednoho italského deníku a minulý týden tu byl německý Bild, ten se hodně ptal na Maritu Kochovou.
Jste s vaší někdejší velkou soupeřkou ještě v kontaktu?
Teď ne. Byly jsme, než se vdala a s rodinou si postavila dům, od té doby jsem ji neviděla ani nikde na závodech jako dřív. Jen jsem četla, že má teď nějaký sportovní obchod. Ale ráda bych ji ještě někdy viděla, je to dobrý člověk.
Cítíte se na tu šedesátku nebo vám to spíš přijde neuvěřitelné?
Jak se člověk pohybuje tady mezi těmi mladými, tak mu to ani nepřijde. Ale když mi někdo připomene, že ten světový rekord už držím skoro 28 let, tak si to uvědomím.
Vedle svých svěřenců tedy mládnete?
Určitě. Člověk se jim musí v něčem přizpůsobit, zasmát se i blbostem. I doma mám fůru neteří a synovců a už i jejich dětí.
Vy si dovedete představit, že byste svět atletiky také opustila?
Neumím. Kdyby mi někdo nebo něco atletiku vzalo, asi bych to těžko snášela. Už nežiju atletikou patnáct hodin denně, ale pořád je na prvním místě a mám pěkný pocit, když to můžu sledovat a někdo dosáhne nějakého úspěchů. Nebo mi stačí vidět, jak někdo hezky běží.
Vídáte mezi dětmi čím dál méně těch, co „hezky běží“?
Je to tak. Je jiná doba, mají jiné zájmy, i tady v desetitisícové Čáslavi je těch možností spousta. A trénink je práce, nejsou zvyklí něco dělat. Já bych ráda těm dětem předala zkušenosti…
V televizi teď jistě poběží záběry z vašich slavných závodů, sledujete je s nostalgií?
Ráda se na to podívám. A i teď sleduju ty, co chtějí můj světový rekord. Měla bych být v klidu, kdybych o něj přišla, nic se neděje, mám z toho jen dobrý pocit po každé sezóně, že vydržel. Ale když ty holky běží dobře, tak mi to stejně nedá a sleduju to se stopkami.
Vadilo by vám, kdyby vás o rekord připravila Jihaoafričanka Semenyaová, u níž panovaly pochybnosti, jestli je vůbec žena?
Pro ni to musí být náročné. Má od Boha něco navíc a udělal se na ni velký hon, který bych ani nevydržela. Pro mě je to ženská, byť se v průběhu roku abnormálně zlepšila, a asi i výjimečný člověk. Za nás byly sextesty jednoduché, teď je to asi složitější proces…
V Čáslavi si musíte občas odhrnout dráhu od sněhu, zatímco v Praze byste mohla trénovat v hale. Opravdu vás to do metropole nikdy ani trochu nelákalo?
Trochu jim v Praze závidím, když se podívám ráno z okna a vidím, že sněží. Ono když je mráz, tak ty holky stejně nechtějí ven. Přitom já sama i s Lídou jsme na mrazu trénovaly. Já jsem na Čáslav a Golčův Jeníkov hrozně fixovaná a asi jsem byla i tím vrcholovým sportem unavená, že jsem byla ráda, když jsem si tady našla svoji tréninkovou skupinu. V Praze bych dostala hotové lidi, ale já si je chtěla vychovat. Teprve tak je dobře poznáte.
Bylo pro vás zadostiučiněním, že jste dokázala mistryni světa vychovat i v Čáslavi?
Říká se, že dobrý závodník nemusí být dobrým trenérem. Ale dopadlo to dobře, a i kdybych už nic dalšího nedokázala, můžu říct, že závodní i trenérská část mého života byla naplněna.
Dostáváte v Čáslavi jako trenérka vůbec nějaký plat?
Zatím to neřeším, podmínky v malých oddílech nejsou dobré. Ale já jsem ráda, že tu můžu být. Už bych mohla odpočívat a dělat jiné věci, ale mě to pořád baví.
Ale z něčeho přece žít musíte…
Dostávám invalidní důchod, protože mám nějaké problémy. Já jsem takhle spokojená, peníze nejsou v mém životě na prvním místě. Zase toho jiného bohatství nemají jiní třeba ani desetinu, co mám já.
Za atletikou jste vyrazila i na mistrovství Evropy do Barcelony, kam jste si koupila zájezd s cestovní kanceláří. Neříkáte si, že jinde by vás na takovou akci vzal třeba svaz?
My se takhle s kamarádkou domluvily, že to spojíme s mořem. Tam jsme ale byly jen jednou, pro mě to byl zážitek, že jsem tam mohla sedět celý den. Ale když tam předávali medaile různí dávní atleti, tak jsem si na to vzpomněla… Ale proč bych to řešila.
Můžete i v invalidním důchodu běhat?
Občas jo. Ale od podzimu hrozně málo, až jsem z toho nervózní. Vždycky když se rozhodnu, tak napadne sníh. (úsměv) Nejvíc jezdím na běžkách, i když neumím bruslit, takže mě na nich všichni předjíždí. Ale to běhání je pořád nejpřirozenější. I když u nás v Jeníkově se léta nic nedělo a teď začaly ženské chodit na zumbu, protože si přečetly, že se po ní hubne, tak je ta stará sokolovna plná.
Zaběhla jste světové rekordy, trénovala mistryni světa. Je pro vás těžké se radovat i z dílčích úspěchů svěřenců, když jsou na tom výkonnostně mnohem hůř?
Už jsem si na to zvykla. Ale když jsem začala trénovat skupinu, co nic neuměla a jela jsem s nimi do Kutné Hory, oni dělali všechno špatně. Bývala jsem vedle holek, co skákaly sedm metrů do dálky a teď najednou tři a půl, bloky si dávaly obráceně… Musela jsem jít o šatny a chvíli si číst Dikobraz, abych se uklidnila. Za rok už to bylo lepší, navíc přišly Lída Formanová a Hanka Benešová.
S Lídou Formanovou se pořád vídáte často?
Vídám jí, že si tu občas kluše, učí tady tělocvik, tak je dobře, že se pohybuje mezi mladými.
Máte s ní dohodu, že vám posílá do skupiny mladé talenty?
Právě že neposílá. Řekla mi, že tam nevidí nikoho, kdo by to mohl dělat. To je hrozné.
A o vašem bývalém trenérovi Miroslavu Kváčovi máte zprávy?
Bydlí tady, ale skoro celý rok žije na chatě pod Králickým Sněžníkem. To on mě o horách strašně naučil, teď tam žije a chodí po nich. Teď jsem ho viděl naposled před rokem, na stadión už nechodí, také už mu bude osmdesát let. Poslala jsem mu pozvánku, tak třeba se tu na oslavě objeví…
