Článek
Jak dlouhé vám přišlo čekání na další medaili od aténského olympijského bronzu?
Strašně. Konečně zase přišla. Snažil jsem se, co to šlo i o zlato, ale Uchov je prostě halový démon, ten asi letos ani nejde porazit. Takže tohle je pro mě takové malé vítězství, on je prostě někde jinde, ale venku by mohl být porazitelný. A těší mě, že to byl i pořádný závod.
Nesedal už na vaše medaile z olympiády a z halového mistrovství světa 2004 prach?
Ta olympijská visí a druhá je někde v krabičce, obě jsou u našich v Havířově.
Tak vysoko jako tady jste neskočil šest let. Měl jste tušení, že zrovna dnes byste mohl tak vylítnout?
Tušení jsem měl. Na tréninku před odletem jsem skočil 230, to byl můj tréninkový osobák, předtím jsem skočil nejvíc 227. Takže formu jsem cítil.
Kdy jste začal tušit, že si medaili odvezete?
V jednu chvíli už mi bylo jedno, jestli to bude stříbro nebo bronz, já chtěl bojovat o zlato, proto jsem po prvním pokusu na 236 vynechával. Ale teď jsem rád, že mi zůstala stříbrná, takovou ještě nemám.
Zvolil jste podobnou taktiku jako na olympiádě v Aténách…
Vždycky to musí být drama, jsem rád, že jsem skákal vše na první pokusy a byl to čistý průběh.
Čemu především přičítáte váš návrat mezi elitu?
Zůstal jsem zdravý. Celou sezónu mě nic netrápilo, jen čtyřdenní viróza. Naplánovali jsme si tu formu na dnešek a ona přišla.
Ani chvilku jste si neříkal, že by Uchov mohl být k poražení?
To ne. Snažil jsem se na to ani nedívat, jak lítal vysoko. On je schopen shodit 227, vynechat 232 a skočit 236. Měl formu na světový rekord.
Ještě nedávno jste říkal, že vám pružné povrchy moc nesedí.
Netrénoval jsem na něm, ale podařilo se mi dostat nějaké to kilo dolů, i když jsem býval ještě hubenější, což je na tom znát. Zlepšil jsem životosprávu, to mi pomohlo, ještě na tom ale zapracuju víc.
Ale dneska asi životosprávu porušíte.
Asi určitě. (úsměv) Myslím, že si to snad zasloužím.
