Hlavní obsah

Úkol jsem splnila, přišla tygřice, hlásila Špotáková. Stříbro jí vonělo zlatem

Michal Osoba (Tegu)Právo

Na tuhle oštěpařskou bitvu se jen tak nezapomene! Přehazovaná o zlato mezi Barborou Špotákovou a Marií Abakumovovou se přenesla do vzdáleností, kam žádná oštěpařka poslední tři roky nehodila. Úspěšnější byla díky velehodu 71,99 m z páté série Ruska, stříbro je pro Špotákovou šestou velkou medailí v řadě.

Foto: Kai Pfaffenbach, Reuters

Barbora Špotáková při pokusu ve finále mistrovství světa v Tegu

Článek

Napadlo by vás před závodem, že výkon 71,58 nebude stačit na zlato?

Asi ne, ale Abakumovová je nepředvídatelná. To je síla, dynamit. Z krátkého rozběhu, netechnický hod, normálně jen brutální síla. Buď to uletí hrozně daleko, nebo to neletí vůbec.

Když jste hodila 67 metrů, nadávala jste si. To se vám asi nestává…

To ne, dnes opravdu přišla tygřice. A svůj úkol jsem splnila maximálně. Takový parádní závod je dar. Myslím, že i pro diváky to byl závod jako blázen.

I vy jste si dokázala závod užít, byť jste byla jednou z jeho protagonistek?

Strašně moc. I když mě Abakumovová přehodila, tak jsem si řekla: To je závod! Trochu mrzí, ale strašně maličko, že člověk to zlato nemá. Tohle stříbro zlatem ale opravdu voní.

Při kvalifikaci Abakumovová hodně kulhala, byla to podle vás v jejím podání i součást psychologické bitvy?

Asi jí to fakt bolí, má na noze skoro sádru. Když říká, že měsíc nemohla trénovat z plného rozběhu, tak všechna čest. Po kvalifikaci vážně vypadala hrozně.

Bála jste se, že přijdete o světový rekord?

Při Maruščině posledním hodu jsem trochu strach měla. Oštěpy lítaly dneska hrozně daleko. Podmínky byly perfektní, 25 stupňů, žádné sluníčko, vítr do zad. Co víc si přát. Já navíc vím, že ten můj svěťák není až tak skvělý jako třeba Honzy Železného nebo Jarmily Kratochvílové. Je určitě překonatelný, to jsem věděla hned, jak jsem ho hodila. Tehdy bylo osm stupňů a já k tomu jen tak přiběhla.

Bylo pro vás důležité si po třech letech opět dokázat, že umíte házet za sedmdesát?

Člověk pozná, že se vrací do té samé pohody, ale musí si to dokázat. Jsem ráda, že se mi to povedlo a doufám, že se dokážu posunout ještě dál. S Honzou trénujeme rok a fakt mi to sedí. Děláme úplně jiné tréninky a tělo si na ně musí chvíli zvykat. Když zůstanu zdravá, příští rok by to mohlo být ještě lepší.

Máte po vyčerpávající soutěži ještě síly na oslavy?

Já myslím, že ty už nebudou tak náročné. Po takovém závodě člověk ani nemá náladu nějak brutálně slavit. Uvidíme, třeba se to nakonec vyvrbí, to jsou pak nejlepší večírky. (úsměv)

Nabudí váš výkon i vašeho tréninkového parťáka Vítězslava Veselého, jehož čeká finále v sobotu?

On to prožívá. Jestli na to koukal, nebude spát. To byl takovej závod, kdy on si v duchu hodil třicetkrát. Jestli teď leží v posteli, tak ještě hází. (usmívá se) Proto jsem byla ráda, že jsme měli finále před klukama. Chudák Víťa, snad to nějak zvládne.

Reklama

Související témata: