Rubriky:

Atletika

Musím být blázen, připouští nevidomá tyčkařka. Na cestě k výšinám ji doprovází slepecký pes

9. července 2015 16:40 - Praha

Ztráta zraku není pro atletiku překážkou. S trasérem absolvují nevidomí běžci závody na dráze i na silnici. Jenže Charlotte Brownová po oslepnutí udivuje v technicky nejnáročnější atletické disciplíně: skoku o tyči.

Když letos získala bronz na středoškolských závodech v Texasu, na nejnižším stupínku nebyla sama. Doprovod jí dělal Vader, slepecký pes. V tyčkařském sektoru se však musí spolehnout převážně sama na sebe. Na svoji paměť, cit a značnou dávku odvahy. Vždyť se dokáže přenést přes úctyhodnou výšku 350 centimetrů.

Brownová se narodila jako zdravá holčička, jenže po pár měsících se u ní začaly objevovat příznaky šedého zákalu. Díky sérii zákroků a voperování umělé čočky se její zrak zlepšil, ale v jedenácti letech přišel obrat k horšímu. Brownová přestala rozeznávat konkrétní obrysy, dokáže rozlišovat jen světlo a stín.

Ani to ji ale v cestě za sportovním snem nezastavilo. „To, že jsem přišla o zrak, o mně nic nevypovídá. Prostě se mi jen stalo, že nevidím,“ dokázala se postavit svému hendikepu čelem.

Překážka? Žádnou nevnímá

Pomohl jí přístup rodičů. „Nechovali se ke mně jinak. Už jako malé mi řekli, že každý na tomto světě s něčím bojuje a u mě to je zrak, tak musím přijít na to, jak s tím žít,“ vypráví.

Heslo její maminky zní: „V životě je spousta situací, kdy se můžete jen smát, nebo brečet. A větší zábava přece je se smát.“ Tak k životu přistupuje i sedmnáctiletá Brownová.

Když se jí reportéři ptali, jaké překážky musela překonat na cestě za medailí, podivila se. „Překážky? Tak to nevnímám. Vždycky musíte něco překonávat. A důležité je najít něco, co vás dělá šťastnými,“ řekla. A skok o tyči ji šťastnou dělá.

Jak ale mladá atletka dokáže zvládnout rozběh, zasunout tyč do šuplíku a přenést se přes laťku? „Asi musím být trochu blázen,“ připouští s úsměvem. „Ale chtěla jsem si vybrat tu nejtěžší věc, co mě napadla. A tyčka vypadala nebezpečně,“ přiznala pro NBC.

Během let tréninku si dokázala vyvinout vcelku sofistikovaný systém, jehož klíčovou součástí je právě Vader. Před každým závodem se projde se psem po dráze, aby si vyzkoušela délku rozběhu, a pak si ho zkusí proběhnout sama. Tím úloha Vadera pro samotný závod končí, většinu soutěže pak obvykle už prospí…

Počítá kroky

Začátek rozběhu si tyčkaři obvykle označují lepicí páskou, která by však Brownové nepomohla. Jako značku tak používá víčko od magnesia, které pak nohou nahmatá.

Teď už může statečná tyčkařka vyrazit na rozběh dlouhý necelých 25 metrů. A počítat kroky. Po sedmém začne tyč spouštět dolů. Přichází nejnáročnější moment. K orientaci ji pomáhá bzučák, který si dává mezi šuplík a doskočiště.

Pronikavý zvuk většina ostatních tyčkařek ani neslyší, ale pro Charlotte je klíčový. Musí se trefit s tyčí do šuplíku, který je užší než půl metru. Pak už zbývá se jen dostat co nejvýše a pokořit laťku. S orientací ji pomáhá ještě dvojice trenérů: jeden s píšťalkou stojí za doskočištěm, druhý u stojanů.

Brownová navíc umí nadstandardně využívat své ostatní smysly. Příklady? Podle jejího kouče Jeffa Lestera dokáže odhalit druh sladkostí, které on jí, podle zvuku šustění obalu. V obchodě zase Brownová dovede rozpoznat nápoj v plastové lahvi podle vůně. „Nejvíc mi pomáhá, že vím, co se kolem mě děje, zejména díky sluchu,“ přiznává atletka.

Zvládá i basketbal

„Jsem na ni pyšná,“ řekla ESPN matka tyčkařky. „Jsme šťastni, že se o sebe zvládá postarat zcela sama a nikdo nemusí dělat rozhodnutí za ni,“ pochvaluje si. „Když Charlotte řekla, že chce něco dělat, nikdy jsme jí neřekli: Ne. Maximálně jsme se jí zeptali, jak to chce udělat,“ přidává tatínek tyčkařky.

Brownová se tak nemusí omezovat ani v dalších sportech, za svou školu závodí v přespolním běhu. „Dokážu řešit problémy. Někteří mí spolužáci si vezmou malé rolničky na dres a ty mě navigují na trati,“ říká.

Ani z míčových her ji zdravotní hendikep nevyřadil. „Spoluhráči při basketbalu vždy zakřičí mé jméno, než mi nahrají. A zatleskáním dají najevo, že můžu nahrát já jim,“ popisuje v rozhovoru pro Americkou nadaci nevidomých.

Teď sní svůj sen o velké medaili. Jenže její parádní disciplína tyč je v podání nevidomých tak unikátní, že není součástí paralympijských her. „Byla bych ráda, kdyby pro Rio byla zařazena,“ doufá Brownová.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika