Rubriky:

Atletika

Házeli ji do starého železa, sama ztrácela víru. Teď má Špotáková zase jiskru jako zamlada

11. července 2017 07:08 - Praha

Zvažovala, že olympijské Rio bude rozlučkou s kariérou plnou medailí a rekordů. Teď si může šestatřicetiletá oštěpařka Barbora Špotáková gratulovat, že přidala ještě minimálně jednu sezónu. Vždyť za 68 metrů hodila po pěti letech, když v neděli vyhrála Diamantovou ligu v Londýně výkonem 68,26 m. A v srpnu se na stejný stadión vrátí při mistrovství světa.

 

Hannah Mckay, Reuters

Když jste se před čtyřmi lety vracela po narození syna Janka, věřila jste, že se opět dostanete až na takovéto metry?

Věřila jsem tomu v roce 2014, kdy jsem hodila skoro 68 metrů. Další rok byl odpočinkový, zkusila jsem se trénovat sama a to byl jediný špatný rok, kdy jsem věřit přestávala. A vloni jsem věřila dost, ale jen do 20. března (kdy si zlomila nárt na soustředění – pozn. red.). Jinak bych na tom byla podobně jako letos. Proto jsem ráda, že jsem vydržela a teď jsem si hodila osobní rekord po narození Janka, i když mě hodně lidí po roce 2015 házelo do starého železa.

Co všechno tedy vězí za letošní formou?

Trénovali jsme rozumně a měla jsem dobré období, že jsem si pak mohla odpočinout a nabrat síly. Hlavně je teplo, párkrát jsem se byla koupat. Myslím, že svaly mají jiskru, kterou potřebují, a jsem ráda, že přišla už teď. Snad vydrží aspoň ty tři týdny do mistrovství světa.

Je pro vás lákadlem opět překonat hranici sedmdesáti metrů?

Byl by to krásný bonus. Ale to je myslím možná trochu odvážné, spíš mě láká veteránský světový rekord, který má Steffi Neriusová (68,34 m).

Vaší největší soupeřkou je letos zatím Chorvatka Sara Kolaková, olympijská vítězka z Ria. Jak na vás působí?

Klobouk dolů, trochu jsem myslela, že to bude jeden výstřel na olympiádě a třeba neunese tu slávu. Ale hází dobře a stabilně. Je v pohodě, ale já nemám tendenci se s těmi největšími soupeřkami vybavovat. Mám ráda, když se udržuje trochu napětí té rivality, protože to oběma pomůže k lepším výkonům. Pak si popřejeme, ona vždycky řekne „good fight“ (dobrý souboj), já taky… Bereme to tak, že v ten moment bojujeme jedna proti druhé a pak to všechno zmizí. A před závodem kolem sebe chodíme, že se na sebe ani nekoukneme.

Zatím to vypadá, že Londýn je vaše šťastné místo. V roce 2012 olympijské zlato, teď na stejném stadiónu nejdelší hod za posledních pět let…

Je to tak, opravdu se cítím dobře i v tom městě, kde je příjemná atmosféra, mám tam dobré vzpomínky. Vážně jsem ráda, že jsem letos ještě vydržela závodit a kamarádi budou moci přijet a zafandit, jak je mistrovství světa blízko, což jsem dlouho nezažila, když poslední roky byly vrcholy sezóny v Riu a Pekingu.

Dýchly na vás v Londýně vzpomínky na olympijský triumf?

Nikdy to nedělám, ale tady se nešlo tomu pocitu ubránit. Už když jsem přijížděla na stadión, naskákala mi husí kůže. Vrátilo se mi hodně pěkných vzpomínek, i když stadión je malinko jiný, pořád je na něm atmosféra úžasná. Když začne publikum hučet, tak neznám lepší stadión, navíc se mi tam daří. Fakt se na šampionát těším.

Co vás do té doby ještě čeká?

Trošku teď zvažujeme starty. Času moc není, musíme trošku přitrénovat. Ještě není jisté, jestli budu startovat v neděli na Diamantové lize v Rabatu, musíme to s trenérem probrat i kvůli zdraví. Přece jen nejsem nejmladší, každý závod mi dává zabrat, tak musím všechno zvážit.

I v Londýně jste měla zatejpovaná záda.

V Lausanne jsem po tom prvním hodu trochu ztratila koncentraci a při druhém pokusu jsem cítila, jak jsem dostala ránu do těla. Také jsem pak byla na rehabilitaci během těch 24 hodin, co jsem strávila v Praze. A v Londýně zafungovala jako provizorní fyzioterapeutka (výškařka) Míša Hrubá. Vysvětlila jsem jí, kam tejp dát, tak má také malinkatý podíl na úspěchu.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika