Hlavní obsah

Sehnala peníze na svůj běžecký sen. Ale do Keni se už asi nevrátím, ví Češka

Michal Osoba (Londýn)Právo

Na ruce měla korálkový náramek se jménem Lucy, keňskou a českou vlajkou. „Pořád ho nosím, vyrábí to šikovné malé děti. Asi každý si ho přiveze,“ usmívala se běžkyně Lucie Sekanová, která pět týdnů ze zimní přípravy strávila v Keni a na mistrovství světa v Londýně startovala v rozběhu na 3000 m překážek.

Foto: ČAS - Eduard Erben

Lucie Sekanová v rozběhu na 3000 m překážek na mistrovství světa v Londýně.

Článek

Atletka z jihočeských Borovan si přála okusit, jak se trénuje v zemi, která dala atletice nejlepší světové vytrvalce, do Keni na zkušenou navíc mířilo stále více evropských běžců včetně českého průkopníka Jiřího Homoláče. Jenže pobyt v Itenu, který se honosí přezdívkou „Domov šampiónů“, měl jeden podstatný zádrhel – finance.

Dlouhá aklimatizace

Sekanová se tak rozhodla pro tzv. crowdfunding. Založila si stránku na jednom ze serverů, kde nabízela sponzorům z řad veřejnosti nejrůznější odměny od podepsané fotky přes pohlednici z Keni po společný výběh s cílem vybrat 85 000 korun. Nakonec 72 lidí poskládalo ještě o pár stovek vyšší částku a Sekanová mohla vyrazit.

Přinesl tréninkový kemp očekáváný efekt? Po životní stránce rozhodně. O té sportovní ale teď s odstupem Sekanová přesvědčena není. „Nějakých patnáct dnů trvala aklimatizace, bylo to náročné. Jako pro běžkyni byl pro mě velký zážitek s nimi trénovat, ale asi už se tam nevrátím,“ přiznává, že trénink ve 2400 metrech nad mořem má pro Evropana svá úskalí.

Je ráda za svou sprchu

Přesto z pobytu v blízkosti běžeckých es může čerpat. „Viděla jsem, jak válí každý trénink, ale jsou od narození zvyklí trénovat v té nadmořské výšce, takže když sjedou dolů na závody, najednou mají spoustu kyslíku. Také to většina lidí, co se tam jede připravovat, přežene,“ ví.

Vedle tréninku ale na vlastní oči viděla i podmínky, v nichž Keňané často žijí. „První týden se mi docela chtělo domů. Můžeme být rádi, kde žijeme my,“ ověřila si. „Já mohla bydlet v trochu lepších podmínkách, ale taky občas netekla sprcha, nešla elektřina, bylo to takové bojovější, byla jsem ráda zase za naši koupelnu,“ usmívá se.

Ale Keňané si nestěžují. „Jsou usměvaví, pozdraví, když vidí bělocha. Hlavně děti se k nám někdy při tréninku přidaly a v sandálech nějaký čas držely naše tempo. Některé zase přijdou a škemrají o peníze, tak půl na půl,“ popisuje své zážitky Sekanová.

Reklama