Hlavní obsah

Železný: Odcházím jako strašně spokojený sportovec

Loučení se světem velké atletiky se Janu Železnému povedlo ve středu víc než náramně. Český oštěpař dokázal ve čtyřiceti letech vybojovat na šampionátu v Göteborgu evropský bronz. "Chtěl jsem hodit přes 85 metrů a vyšlo mi to prvním pokusem," vyprávěl Železný po závodě při rozhovoru pro Právo.

Článek

Nezní vám to jako pohádka, loučit se medailí? Nechci vypadat namyšleně, ale když jsem do Göteborgu jel, tak jsem chtěl medaili. A věřil tomu. Kvalifikace byla sice dost špatná, ale ve středu ráno jsem se cítil daleko líp. K absolutní pohodě bych potřeboval den volna navíc, ale musím poděkovat lidem kolem, kteří mi pomohli dát se dohromady. Říkal jsem si, že ve finále zariskuji, a to jsem splnil. Chtěl jsem hodit přes 85 metrů a vyšlo mi to prvním pokusem.

Tušil jste už když vám letěl oštěp z ruky, že dopadne daleko? Tušil jsem, že to vypadá dobře, ale bál jsem se přešlapu. Byl jsem asi pět centimetrů od čáry a balancoval. Ustál jsem to a měl klid, pak už nebylo co ztratit.

Kdy se vám naposledy takhle povedl hned první pokus? Už se to párkrát stalo. Ale já jsem si říkal, že s těmi zády budu mít na to, abych hodil daleko, třeba jen první dva hody. Protože pak nevíte, co se stane. Po třech pokusech závod v podstatě skončil, soutěž se začala přerušovat, hrály se hymny, už jsem byl hotovej. Ale tam už jsem začínal víc věřit v medaili. Říkal jsem si, že nejhůř skončím čtvrtý nebo pátý, protože není možné, aby tolik lidí hodilo tak daleko. Protože je to jeden z nejlepších výkonů sezóny.

Viděl jste trenéra Brabce, že měl slzy v očích. Toho jsem si nevšiml. On je takový cíťa a byl hodně vynervovaný. Řval na mě, ať vynechám pátý pokus, tak jsem na něj řval, proč bych to dělal. Pak už jsme se smáli.

Vy jste dojatý nebyl? Spíš naopak, cítil jsem strašnou satisfakci, protože tohle by nikdo nenaplánoval. Končím ve čtyřiceti s medailí. Tohle byl trochu sen po těch letech, co se mi nedařilo. Nejsem vítěz, ale odcházím jako strašně spokojený sportovec.

Jak jste se cítil, když jste po závodě běžel čestné kolečko s o sedmnáct let mladšími Thorkildsenem a Pitkämäkim? Tak to bylo dobré, jsem pořád ještě rychlý, takže jsem stíhal (smích) Ale to kolo jsem chtěl já. Řekl jsem jim, že bychom ho mohli absolvovat, když je to naposledy. Udělal jsem to dvakrát v životě. Tady a před deseti lety po zlaté olympijské obhajobě v Atlantě.

Nehlodá ve vás myšlenka zkusit ještě jednu sezónu? Ne, já už nevěřím, že bych udělal medaili. A to bych neměl motivaci. Peníze z mistrovství světa za páté šesté místo? To pro mě není důvod.

Reklama