Zabiják a miláček publika. Jak chutná život MMA zápasnice?

Kdo tohle řekl? (smích)

Po prvním zápase, taky jsem měla jen takhle dlouhý zápasy.

Stále platí, že každý zápas je pro mě peklo.

Předtím jsem byla jakžtakž dobrá kickboxerka, potom jsem byla nějaká MMA zápasnice a teď mám pocit, že ani v jednom nejsem dobrá. V kickboxu bych teď dostala asi parádně na budku. I přes tohle všechno si myslím, že jsem v přechodovém období a vše se zlomí. Prohrané zápasy mi utekly o kousek. Prostě čekám, až začnou kostičky do sebe zapadat jako stavebnice.

Ničeho nelituju, protože všechno, co se nám děje, se děje z nějakého důvodů a vždy nás někam posune. Jsem tady a jsem šťastná. Nejvíc mě překvapil velký boom a zájem o MMA jako takové. Obrovský příliv fanoušků, což taky přináší svá úskalí. Zápasníci musí být ještě pevnější a obrněnější, aby byli schopni ustát prohry a pokračovat dál. Prohrát třikrát po sobě není snadný.

Každá porážka mě trochu položila. Prohrávat umím, ale hodnocení ze strany fanoušků je hodně náročný ustát, je přísný. Ale dala jsem to.

Samozřejmě, říkám si, co když se to zase posere.

Teď už jo. Bojím se prohry a je těžší nastoupit. Přesto si myslím, že jde o přechodnou fázi, nehodlám se na tomhle zaseknout.

Patnáct minut pekla mi nechutná.

Řekněme, že si zápasový život neužívám, i kdyby měl trvat patnáct sekund.

Nemám to ráda.

Za rok a půl jsem prošla i mentálním vývojem a došla jsem k větším uvědoměním. Čím víc do sebe vidím, tím těžší je pro mě nastupovat do zápasů. Víc přemýšlím, což se do zápasu moc nehodí.

Vždycky jsem připravená jako zabiják, jdu se poprat, jdu války, jenže pak vlezu do arény, lidi začnou bouřit a já se musím smát, protože kolem sebe vidím obrovskou radost, oni tam jsou se mnou. Najednou zapomenu na zabijáka a je tam miláček publika, který si ovace užívá. Pak se samozřejmě vrátím do zápasového módu.

(dlouhé ticho). Byla jsem tam šest týdnů a prošla si osobním peklem, fyzickým i psychickým. Sáhla jsem si na dno. Osud nám předhazuje situace, ze kterých se máme poučit. Domnívám se, že právě takové ponaučení jsem našla, pochopila a integrovala v Africe. To je pro mě osobní poklad, který jsem našla, když jsem byla na dně.

Tréninky byly fyzicky náročnější než v Česku, opravdu se jelo na sto procent. Dali jsme třeba sparingy 5x5 minut a trenér na to dal kruháč 5x5 minut. To bylo hodně náročný. A co se týče psychiky. Když jsem měla před zápasem, byla jsem na hranici fyzických sil, říkala jsem trenérům, že nejsem pomalu schopna vstát z postele a dostalo se mi odpovědi - jak chceš zápasit, když nebudeš trénovat? Tady došlo k největšímu zlomu, byla jsem na kolenou a nebyla jsem už schopna vzdorovat.

Každý člověk má nějaké komplexy, strachy. Tam jsem zjistila, že není potřeba s tímhle bojovat, ale spíš přijmout. Tyhle věci tu jsou a vždycky budou, to je další poklad, který jsem našla u dna afrického oceánu. K tomu tam byl ještě sociální strach, protože jsem měla špatné zkušenosti z kolektivu na střední škole. Z té jsem si vzala nějaký komplex, který se manifestoval v průběhu soutěže. Každý nějak funguje, každý má strachy, které ho provází, a tohle kopalo do prdele mě v průběhu soutěže.

Asi jsem se ještě úplně neadaptovala ze změny prostředí. Těším se na tréninky, protože mi chyběli trenéři. Lojza Škeřík a Michal Hořejší jsou úžasní. Nějakým způsobem jsem se změnila, teď budu zjišťovat - jak. První progres už ale nastal. Když jsem spárovala se šampionkou Magdou Šormovou, dala mi naskočený koleno do ksichtu a já se nerozbrečela a neutíkala do šatny (smích). Prostě jsem vydržela koleno do oka od šampionky!

Už jsem kapřík?

Kapr šupináč. Nebo štika? To už je docela predátor.

V českých vodách si tak nikdy nepřijdu. Teprve se ukáže. Až pojedu v červnu do Afriky, kde budu mít zápas, tam by se mohlo ukázat, že jsem víc než jen krmení pro predátory.

Čím víc rozumím sobě, tím je svět lepší, líp se mi funguje. Něco v tom smyslu - pochop sám sebe, pochopíš svět. Když pracuju s lidmi, vypozorovala jsem, že se cítí líp, když se mnou mluví. Občas ze mě vypadne něco chytrého, otevřu jim oči. Chtěla bych do psychologie proniknout hlouběji. To je možná cesta po sportovní kariéře.

To je docela filozofická otázka. Sandra Mašková má nejraději, když se jí povede překonat velkou překážku.

Když pominu květnové přijímačky na psychologická studia, tak to bude červen v Africe, kde mě čeká zápas v MMA. Tohle jsou mé nejbližší překážky.

Ty jo. Kdybyste řekl jen spokojená, tak řeknu jo, ale pokud - se sebou - tak si říkám, že kdybych byla spokojená, tak mě to nenutí na sobě pracovat.

Všechno zvládnu, ale teď už si druhý návykový dort z Secret of raw nedám (smích).