Český šampion zažil v Japonsku pohostinnost i nenávist. Važme si toho, co máme doma, říká

Japonci mají v keirinu, což je jedna z olympijských disciplín, svoji ligu s odlišnými pravidly, na kterou se sází. Každý rok vybírají šest nejlepších závodníků ze světa, já tu pozvánku dostal, což pro mě byl jeden z vrcholů kariéry. Strávil jsem tam dva roky, letos jsem se ale rozhodl, že se chci víc soustředit na olympiádu.

Velice drsná. Prosází se tam asi osm miliard dolarů ročně, takže vám na ty čtyři dny, kdy závodíte, seberou veškeré komunikační zařízení, i třeba hodinky, které mají bezdrátové technologie. Během závodů tam žijete jako takový samuraj se sto dalšími závodníky. My cizinci, kteří jsou označováni jako gaidžinové, v poměrně nepřátelském prostředí. Závodí se o docela dost a Japonci jsou velcí bojovníci, nikomu nic nedarují. Takže mi to znepříjemňovali hodně.

Jsou tam někteří závodníci, kteří vás vyloženě nenávidí, jdou vás v tom závodě zničit. Ale ještě horší můžou být ti, kteří se na vás usmívají, pozdraví vás a poplácají… To se nám stalo, když jsme šli z jídelny. Najednou za námi přiletěl překladatel, že musíme jít okamžitě do kanceláře závodu, protože si na nás byli kluci stěžovat, že jsme byli dvakrát na obědě. My říkali: „Cože? Vždyť jsme se s nimi teď zdravili, usmívali se na nás.“ A oni šli rovnou do kanceláře si stěžovat, že si gaidžinové byli přidat jídlo…

Skoro všechno. Na mezinárodním poli je to gentlemanská disciplína, tam to řadí mezi bojové sporty. Je dovoleno strkání, hlavičkování… Když proti vám nastoupí borec, který má na sobě chrániče podobné těm sjezdařským nebo hokejovým, a začne řvát, to není v cyklistice úplně obvyklé. Nás gaidžiny někteří berou jako zloděje, kteří jim přišli vzít peníze. To je i pro otřelého závodníka složité vstřebat. Já třeba nebyl na vojně, ale tím jsem si to dost vynahradil.

Jezdí se na železných, bez jakéhokoliv karbonu. Všechno je unifikované, musíte si koupit přímo jejich vybavení, které vyrábějí jen v Japonsku. Navíc si musíte udělat keirinovou licenci, pro gaidžiny je zkrácený režim asi na deset dní. Ale Japonci mají rok vojenský režim, kdy musejí mít oholené hlavy, uniformy... Bylo to pro mě hodně zajímavé, přijel jsem jako světová jednička v žebříčku a musel si dělat školu. Ale hlavu jsem si holit nemusel. (úsměv)

Hned při prvním závodě. Když jsem byl v tom úplně odlišném sportu, na který nejsem zvyklý, japonskými závodníky vyloktovaný a vystrkaný na konec pelotonu, projel jsem cílem jako poslední. A takovou třešničkou bylo, když jsem byl tak hrozně zklamaný a ještě jsem slyšel z hlediště, jak na mě nějaký japonský fanoušek řval: „Babeku, fuck you! Go home!“ V ten moment jsem si říkal, jestli mi to stojí za to a jestli ten japonský keirin je úplně pro mě. Ale potom se to zlomilo.

Mně se to nestalo, ale dalším klukům ve vlaku ano. Jeli Novozélanďan, Holanďan a Rus ze závodu, který pokazili. Přišel nějaký Japonec a ptal se, kdo je Simon van Velthooven. A Simon, jak pro Japonce vypadáme všichni podobně, ukázal na Rusa vedle sebe… Japonec mu začal hrozně nadávat, že kvůli němu přišel o výplatu.

Je potřeba umazat hodně nul… Navíc musíte dost investovat, sám si kupujete veškeré vybavení a náklady jsou obrovské. Japonsko je šíleně drahý. Ale samozřejmě je to příjemné zpestření závodní kariéry, člověk se výdělkem přiblíží i těm silničním profesionálům. Pro dráhaře je to možnost vydělat si nějaké prostředky na to, aby nebyl úplně na holičkách, kdyby skončil.

Na krátkodobý pobyt je úplně nádherné. Pokud tam má člověk žít delší dobu, kultura je tak odlišná, že se vám začne rychle stýskat. Začnete si hodně vážit toho, co máme v Česku, jak si tu žijeme. Náš národ má oproti Japonsku úplně benevolentní podmínky, navíc v krásné historické zemi, kde z každého náměstí dýchají dějiny. V Japonsku je jednak všude spousta betonu, a taky když vyjedete za Tokio, je znát, že Japonsko bylo po druhé světové válce ve značných problémech. Je to nádherná země, ale taky je v ní pořád cítit spousta finančních problémů, kterým čelila v minulosti.

Třeba na to, že Japonci jsou národ obdivovatelů. Mají rádi přítomnost známých i relativně známých lidí. Pokud má někdo ze sportovců hodně rád, že si z něj lidi sednou na zadek, může se na to těšit. Když jsme řekli, že jsme keirinoví závodníci, tak nás manažeři, kteří pracují do osmi večer, hned zvali na pivo. Sportovci budou rozdávat spoustu fotek, autogramů. Ale celkově jsou Japonci specifický národ. Až během posledních 200 let se otevřeli světu, předtím se vyvíjeli sami. Je třeba těžké z nich dostat odpověď ano, nebo ne.

Třeba jsme jeli autem a mysleli, že vidíme jeden známý hrad. Zeptali jsme se Japonce, jestli je to on, a Japonec reagoval: „Maybe not“ (Možná ne). Přitom jasně věděl, že není… Stejně je to s ano. Nikdy vám nedají jasnou odpověď.

Oni obecně neuvěřitelně ocení, když umíte dvě tři slovíčka japonsky. Tím si je získáte. Já umím některé základní fráze. Navíc japonština spoustu výrazů nemá, například pro boty nebo zmrzlinu, tam si vystačíte, když dáte do anglického slovíčka japonský přízvuk, tomu pak hodně rozumí…

Vedro tam umocňuje vlhkost, do toho obrovský hluk cikád. Já tam jeden čas bydlel přímo v džungli ve starším domě. Na denním pořádku byly stonožky, ty nedělají takový kravál, ale cikády byly nepříjemné. Navíc ve čtyři ráno máte světlo. Zajímavé bylo, že se závodilo i v dešti na otevřeném velodromu. Nikdy předtím jsem nezažil, aby od zadního kola závodníka přede mnou na velodromu stříkala voda. Ale když je na závody prosázených tolik peněz, byla by škoda to zrušit jen kvůli tomu, že prší. I když se na tom někteří závodnici rozsekají…

Ano. Když jsme byli poblíž Ósaky, kde i pár lidí zemřelo, mělo šest stupňů Richterovy škály. Spali jsme tam zavřeni v areálu u velodromu. Najednou se v šest ráno začal třást dům, tak jsem si říkal, že letí asi nějaké letadlo. Jenže se všechno začalo třást víc, padaly věci ze skříňky. A překladatel, který bydlel s námi, začal křičet: „Ojojojoj!“ Musím říct, že jsem se bál víc, než když máte silné turbulence v letadle.

Já to předtím nikdy nezažil, ale byl tam se mnou Holanďan, který jen zívl, řekl: „To je zemětřesení“, a spal dál. Už to zažil o rok dříve. Je pravda, že většina staveb v Japonsku dokáže čelit zemětřesení údajně až do osmi stupňů. V Ósace bohužel při těch šesti stupních spadla na někoho zeď, ale jinak budovy vydrží. Bohužel jsme se dozvěděli, že v Izu, kde se budou konat cyklistické soutěže, očekávají v následujících letech, není zmíněno kdy, opravdu masivní zemětřesení a tsunami. Snad to nebude teď na olympiádě…

Bude tam celá cyklistika kromě bikrosu, Izu je asi 130 kilometrů od Tokia. Je to krásný poloostrov, samý kopec, na silniční tréninky to není vůbec příjemné. Dvanáctikilometrový kopec jsem jako sprinter ještě nejel, ale zase je tam nádherný výhled na horu Fudži.

Sedí mi, je hodně exotická, ale příjemná. Zvláštní třeba je, že i na snídani jedí syrovou rybu. Nebo jsem si koupil rýžový burger, který je tam hodně populární. Ani jsem se nedíval, co je vevnitř. Pak jsem ho jedl a najednou na mě koukala malinkatá hlava s očičkama, takových tam bylo asi padesát. A druhý den v areálu jsme dostali špagety zase posypané těmi hlavičkami. Ale když je hlad, taky jsem to snědl.