Článek
Jaroš věří, že do dvou let může unikátní sbírku uzavřít. Je si ale dobře vědom, jak vrtkavá je i v mnohem menších horách štěstěna. „Finále může trvat ještě hodně dlouho,“ přitakává. „Teď jsem měl obrovské štěstí a vylezl snad sedm osmitisícovek za sebou. To se nestává moc často,“ podotýká.
Z poslední expedice na Lhoce, kterou zdolal po vypjatém dvouměsíčním úsilí, se vrátil minulý týden. Potají, aby měl klid alespoň na krátkou regeneraci. Velkou oslavu svého úspěchu chystá o nadcházejícím víkendu v domovských Žďárských vrších. Už teď ale v hlavě spřádá, co dál. A plán je vcelku jasný. Příští rok Annapurna, o rok později obávaná K2, o níž v minulosti už čtyřikrát neúspěšně usiloval.
Sólovýstup na Lhoce mu vzal hodně sil, současně jej ale vnitřně posílil. A přestože týdny samoty nesnášel v Himálajích úplně ideálně, umí si představit další expedici s jediným členem. „Mám obavy, že zrovna na Annapurně mě to čeká. Nevím, jak budu shánět kvalitního parťáka. Je to malý kopec, v podstatě neatraktivní,“ přemítal Jaroš. „Pokud chci ale všech čtrnáct vrcholů zkompletovat, tak mi nic jiného nezbyde,“ pokrčil rameny s úsměvem.
Démonů valem ubývá
S úsměvem pak přechází i kritiku od jedné z legend československého a českého horolezectví Josefa Rakoncaje, který Jaroše označil za vysokohorského turistu. „Co chodí po kopečkách,“ doplnil sedmačtyřicetiletý dobrodruh.
„Člověka to zamrzí, na druhou stranu je to trochu úsměvné. Všechny himálajské výkony ovlivňuje řada faktorů. Před dvaceti, třiceti lety byla zlatá éra himálajského lezení, spousty volných směrů. Místy to bylo spíš závodění. Do hor jezdily obrovské expedice, výpravy – ty československé nevyjímaje – měly velký počet členů a ti se střídali v práci na kopci,“ líčil Jaroš.
„A to jsou trochu jiného podmínky, než když je člověk sám, ve dvou, ve třech... Samozřejmě, že se pořád vyskytují v horách démoni a šílenci, kteří dokáží sólo neskutečné věci. Valem jich ale ubývá, umírají hodně mladí. Já nejsem typ Tomaže Humara (legenda slovinského horolezectví s množstvím významných sólovýstupů po celém světě, zahynul v Nepálu v roce 2009 ve věku 40 let – pozn. autora). Výkonů Pepy (Rakoncaje) si vážím, některé věci ale podle mě vidí zkresleně,“ dodal Jaroš na adresu svého slavného předchůdce, který zdolal devět osmitisícovek.
