Rubriky:

Lyže a snowboard

Závody mě baví, ale balení deptá, hlásí boulařka Sudová před svou čtvrtou olympiádou

9. prosince 2013 07:44 - Praha

V Naganu obdivovala sportovní svátek jako dětský host, v Salt Lake City se na olympiádě rozkoukávala jako závodnice, v Turíně ji namíchli rozhodčí a ve Vancouveru bojovala víc s vlastním tělem než se soupeřkami. Lyžařka v boulích Nikola Sudová v neděli odletěla do finské Ruky, kde odstartuje sezónu s olympijským vrcholem v Soči.

 

Sport.cz s použitím Právo

Ulevilo se vám, že řádění orkánu Xaver před vaším odletem na sever ustalo?

Zrovna ve Finsku bývají takové vichřice běžné. Pamatuju si, jak jsem vloni seděla na lanovce a koukala na start, kde byl postavený kovový stan. Najednou fouklo a stan letěl pryč. Od té doby jsme stan na startu neměli, řekli, že nám ho nedají, tak jsme mrzli. Blbě se trénuje, většinou totiž nejezdí vleky, což je pro nás problém. Na kopci už to tolik nevadí.

Stalo se vám někdy, že vás poryv větru na skoku odfoukl jinam, než jste čekala?

Občas si říkáme, že když fouká proti, tak nás to po odrazu vrátí na můstek, ale ještě se nám to nestalo. (úsměv) Ale když je nový sníh a fouká proti, není skoro nic vidět.

O minulou olympiádu ve Vancouveru vás málem připravily přetržené vazy v koleni. Vybavíte si ještě občas ten boj s časem, který jste označila za psychicky nejnáročnější v kariéře?

Vybavím. Čím víc se olympiáda blíží, tím víc se člověk bojí, aby se nestalo to samé. Na druhou stranu pro mě tehdy zranění bylo takovým osvobozením od stereotypu. Samozřejmě přišlo v blbý čas, ale co se týče motivace do dalšího tréninku, mě zase nakoplo. Člověk se snažil zase dosáhnout něčeho jiného a v hlavě mě to vlastně posílilo.

Takže kdyby zranění nepřišlo, a ve Vancouveru jste třeba dosáhla na medaili, teď už byste možná nezávodila?

To si nemyslím. Určitě bych jezdila, akorát by ty čtyři roky do Soči nebyly tak náročné. Člověk by měl po olympiádě trochu víc volna, takhle jsem musela makat zase o to víc, abych se dostal zpátky do té kondice.

Když odhlédneme od té operace, cítíte za léta závodění na kolenou opotřebení?

Každý vrcholový sport má něco, vždycky to nějaká část těla asi doživotně odnese. U nás jsou to holt kolena a záda a asi si na ten sport v padesáti velmi rychle vzpomenu. Vím, že až přestanu lyžovat, budu se muset dál hýbat a udržovat svalový tonus, jinak bych se rozpadla a bolelo by to určitě víc.

V Soči vás čeká kvalifikace nezvykle už den před zahájením olympiády. Jste ráda, že soutěže boulařek jsou na programu tak brzy?

Spíš doufám, že se mi povede postoupit hned z první kvalifikace a nebudu muset ten další závodní den jet čtyři jízdy, abych se dostala třeba až na bednu. Moc nechápu, proč ty dvě kvalifikace neudělali jeden den a finálová kola další, i když důvod bude asi ten, aby nikdo neprskal, že nezávodil při zapáleném ohni a každý bude mít šanci se představit ve druhé kvalifikaci nebo ve finále už v rámci olympiády. Ale náročné to bude.

Na zahájení olympiády se tak nedostanete, zažila jste ho vůbec někdy?

Ani jedou, jen v Salt Lake City jsem byla aspoň na zakončení. Ráda bych si ho užila a poznala olympiádu, ale většinou závodíme tak brzo, že ještě ani není cítit ten duch her a pak nás pošlou domů, než se člověk pořádně rozkouká. Moc si tu olympiádu užít nestihnu…

O Soči mluvíte jako o svých čtvrtých aktivních hrách. Jaké byly ty „neaktivní“?

V Naganu 1998 byl takový mládežnický kemp pro všechny země, ale každá to pojala trochu jinak. Naše republika vyslala mládež za sportovní výsledky. Tehdy tam byl se mnou sdruženář Tomáš Slavík a ještě dva lidi, kteří už nelyžují. Z jiných zemí tam ale třeba byly děti ministrů… Pořádaly se různé exkurze, bydleli jsme v rodinách, ale tak, abych se s ostatními Čechy nepotkala. Měla jsem pokoj s Američankou a Japonkou, takže jsem si tam vyšperkovala angličtinu.

Zavítala jste i na pro Česko slavný hokejový turnaj?

To ne, ono tam bylo hodně besed a společenských akcí… Ale boule jsem si tehdy prosadila.

Dodala vám účast v Naganu motivaci, že na příštích hrách už nechcete chybět?

Mně bylo patnáct, měli jsme svůj malý oheň, strašně se mi líbilo, jak to pojali včetně maskotů, vlastní olympijské hymny. Japonsko je v organizaci precizní. Byli jsme tam přes měsíc, jen jsem tam dost přibrala, protože se jenom jedlo a nic nedělalo. (úsměv)

Jak se od vašich začátků změnila atmosféra mezi boulařkami? Tehdy jste třeba s Rakušankou Marblerovou společně trénovala, na závodech jste spolu vtipkovaly…

Je to horší. Pro mě byly začátky těžký, když jsem se potřebovala dostat do té skupiny závodnic. Byla jsem nová, nikdo mě neuvedl. To měla lepší třeba Šárka, kterou jsem uvedla, řekla, že je moje sestra a už v kolektivu fungovala. Já si tu cestu musela vyšlapat, ale pak mě přijaly, měly jsme výbornou partu. Teď už dvě třetiny těch holek skončily, nastoupily mladé, s nimiž nemám tak úzký kontakt. Ale každý tým funguje trochu jinak. S Američany vycházíme úplně v pohodě, Kanaďani jsou uzavřenější i mezi sebou. Rusové jsou kapitola sama pro sebe, o Číňanech ani nemluvě, závodníci z některých zemí nemluví ani anglicky, to je pak těžká komunikace.

Když se teď podíváte na záběry ze Salt Lake City, uspěly by dnes tehdejší jízdy, nebo se váš sport razantně proměnil?

Neřekla bych, že se extrémně mění. Ale nedávno jsem viděla v televizi sestřih jízd z olympiád od Salt Lake City, to jsem se nasmála. Škoda, že tam nedali i ten první skok, na toho kozáka jsem se fakt těšila. (směje se) Ale samozřejmě to tehdy byly takové old school skoky, v Turíně pak přišel boom salt. I ta moje jízda tam vypadala dobře, když jsem ji teď viděla na videu… Fakt jsem se cítila výborně, o to víc mě to mrzí. Kdybych dostala známky, na jaké jsem se cítila, mohla jsem mít medaili už tam. Bohužel to tak nedopadlo.

Bylo to tehdy největší křivda, jakou jste kdy cítila?

Asi jo, na olympiádě určitě. Já si to tehdy tak nepřipouštěla, nechtěla jsme házet na rozhodčí, že za to mohli. Ale s postupem času vím, že to tak bylo. I vloni při Světovém poháru jsem měla sérii devátých míst, byla už jsem skoro na dně a občas tomu pomohli i rozhodčí. Ale nemůžu si na ně moc otvírat pusu, ještě je budu potřebovat. (úsměv)

Teď se k tehdejšímu skoku zvanému D-Spin vracíte, přitom v létě jste to trochu tajila. Hodně se mezi závodnicemi taktizuje ohledně skoků pro novou sezónu?

Já ho nechtěla tolik schovávat, spíš jsem to nechtěla zakřiknout. Já ten skok začala zkoušet do vody po x letech a bylo to dobré. I v Austrálii mi šel dobře, ale v Zermattu byl začátek dost hrozný. Párkrát jsem si dala i na hlavu a říkala si, že to je průšvih. Proto jsem ten skok neprezentovala, v tu dobu jsme si nebyli s trenérem jistí, jestli ho opravdu zařadíme. Jinak se navzájem trochu hlídáme, ale ono ani není možné, aby každý trénoval dlouhodobě někde sám. Jsme většinou na jednom místě, vidíme se.

Uvedla jste, že Soči bude vaší poslední olympiádou. Která sezóna bude tou poslední?

Netuším. Další rok je mistrovství světa v Rakousku, které je blízko, tak proč nejet ještě tam. Ta následující sezóna je hluchá bez mistrovství světa nebo olympiády, tam se nabízí nejvíc skončit. Ale nikdo neví, co bude po olympiádě.

V kolotoči Světového poháru jste už dvanáct let. Přistihnete se občas, že vás unavuje, když po tolikáté vyrážíte třeba na šňůru závodů do zámoří?

Ježdění mě pořád baví. Ale nebaví mě balení a cestování, to mě úplně deptá. Těším se, až nebudu muset tahat tašku sem tam.

Balení tašek už byste za ta léta měla mít v malíku…

Doma se sbalím, ale když se pak vracím z té Ameriky, tak se mi to do tašky nikdy nemůže vejít, i když jsem si nic nekoupila. A taška váží o pět kilo víc! Ale je pravda, že za ty roky ve Světovém poháru se někdy hůř namotivovává na závod. Když někdo začíná, za chvíli pro něj přestává být Český pohár něčím důležitým, já už se bohužel dostala do fáze, kdy je to Světový pohár. Ale na mistrovství světa ani na olympiádě ten problém nemám, tam jsem pořád schopná se dostatečně zdravě vyhecovat.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Lyže a snowboard

Filtr článků - Lyže a snowboard