Čínské kladivo a žena s milionovými příjmy vyzrála na Češky

V českém volejbalovém rybníčku, ale ani v tom světovém to není úplně typické. V přetlaku italských odborníků - mužů - se ženy (trenérky) na lavičku v nejlepších ligách světa nedostávají. U reprezentačních celků je zastoupení křehčích poloviček snad ještě menší. Výjimku jako hrom však najdete u celku, u kterého byste to možná čekali úplně nejméně. V zemi, kde vládne tvrdá mužská ruka, totiž vede úřadující olympijské šampionky právě žena, nedotknutelná Lang Pingová...

A sílu její družiny poznaly v úvodním zápase olympijské kvalifikace i české volejbalistky, které však překvapily sympatickým výkonem, na jeden z nejlepších týmů světa to ale ani náhodou nemohlo stačit.

Osmapadesátiletá trenérka čínského družstva je ve Číně legendou, ale její cesta také nebyla vždy krásně umetená.

Země ji však ležela u nohou už na začátku osmdesátých let. Dominanci týmů z Japonska, Sovětského svazu a Kuby totiž na světovém šampionátu v roce 1982 v Peru narušila právě Čína s hvězdou Pingovou, neboli „Železným kladivem", jak bylo smečařce přezdíváno. O dva roky později přišel ještě větší úspěch. Vítězství na olympijských hrách v Los Angeles, a kromě toho také ocenění pro nejužitečnější hráčku turnaje. Dívka, která se v mládí rozhodovala mezi skokem do výšky, basketbalem a hrou pod vysokou sítí tak byla na vrcholu.

Skvělou tečku za reprezentační kariérou chtěla Pingová udělat na domácím mistrovství světa v roce 1990. Domácím favoritkám však plány zhatily volejbalistky Sovětského svazu, a tak zůstalo u jedné zlaté z olympiády a jedné z mistrovství světa. O tom, jak specifickou osobností Pingová je, pak ukázal i nečekaný přesun do Spojených států, kde se už bývalá volejbalistka dala na studijní dráhu a pomalu se připravovala i na trenérskou část života.

Tu okusila už na univerzitě v Novém Mexiku, krátce na to však už pro ni znovu bylo místo u čínské reprezentace. Poprvé na její lavičku usedla v roce 1995 a hned její první mise byla velmi úspěšná. Stříbro z olympiády v Atlantě a medaile stejného kovu o dva roky později na světovém šampionátu. Úspěch, přesto ji dvě jasné finálové porážky s tehdy dominantní Kubou moc mrzely. Rok po japonském šampionátu se ze zdravotních důvodů rozhodla dát své vlasti první vale....

Třetí zaslíbenou zemí se jí pak stala na nějakou dobu Itálie, kde získala řadu ocenění a titulů s kluby z Modeny, Novary a Jesi. V Americe ale nezapomněli, a tak dostala u národního výběru druhou šanci, tentokrát u velkého čínského rivala s jedním paradoxním vrcholem. Svůj nový tým totiž dovedla na olympijské hry do „svého města". Nejslavnější čínská volejbalistka vedla družstvo největšího rivala na Olympiádě v Pekingu a byla úspěšnější než její krajanky. Se Spojenými státy se dostala až do finále, nicméně nálepka „věčně druhé", co se její trenérské reprezentační kariéry týče, jí zůstala i po tomto finále.

Oklikou přes turecké angažmá se Pingová dostala znovu tam, kam jí srdce táhlo nejvíce. K čínskému týmu se připojila v roce 2013 a v Riu de Janeiro se jí povedlo to, co ještě nikomu před ní. Po úžasném finálovém souboji se Srbskem se totiž jako první persona v historii volejbalu radovala z olympijského zlata jako hráčka i jako trenérka.

Teď se může ještě výrazně překonat, a to v případě, že by se Číňankám povedla zlatá obhajoba za rok v Tokiu. „Železné kladivo" bude určitě při tom a příběh, který tato možná nejúspěšnější ženská trenérka světa píše, by pak mohl být ještě barvitější...