Hlavní obsah

Češky dostaly švýcarský impulz. A uvolnění přišlo na hřišti i v šatně

Michal OsobaPrávo

Od svých sedmnácti let jezdí po světových šampionátech, v reprezentaci sehrála 109 zápasů, u národního florbalového týmu se za tu dobu vystřídali tři čeští trenéři. A tak byla zkušená obránkyně Hana Koníčková plna očekávání, jaký impulz přinese povýšení Švýcara Saschy Rhynera do role hlavního kouče. Výsledkovou odpověď přinese MS, které o víkendu začíná ve švýcarském Neuchatelu, ale odlišný přístup vypozorovala už z tréninků a přípravných turnajů.

Foto: Český florbal

Florbalová reprezentantka Hana Koníčková při tréninku.

Článek

Rhynerovým cílem je, aby si české hráčky více věřily a nebály se hrát s míčkem ani proti světovým jedničkám ze Švédska. Ale zvolil k tomu jinou cestu, než je v Česku obvyklá. Místo důrazu na dodržování taktických pokynů dal hráčkám více volnosti.

„Každý trochu čekal, co z toho vznikne, když dáte dvaceti ženským volnost,“ usmívá se Koníčková. „Ale pak jsme si v jednotlivých pětkách sedly a řekly si, co nám vyhovuje. A je to vidět i na hřišti,“ kvituje.

V současném kádru je jednou z pěti pamětnic dosud jediné medaile českých hráček z MS v roce 2011. Tehdejší naděje, že se budou Češky prosazovat mezi elitní trojku, vzaly za své. „Je možné, že ostatní týmy na sobě začaly víc pracovat, jejich ligy byly vyrovnanější a u nás spíš šla kvalita dolů,“ přemítá Koníčková. „Ale teď nastalo období, kdy zase hrajeme vyrovnané zápasy s Finskem i Švýcarskem,“ říká s nadějí směrem k šampionátu.

K úspěchu v kolektivním sportu je nezbytná i týmová soudržnost, která nebyla u české reprezentace samozřejmostí. „Neměly jsme mezi sebou vždycky úplně dobré vztahy. Ono se říká, že je třeba být jedna parta, ale kór v ženském kolektivu je to tak málokdy,“ říká na rovinu.

Jak to pak v kabině vypadá? „Buď se mluví, ale myslíte si něco jiného. To bych řekla, že umíme moc dobře. Nebo se někdy jen kouká. Stačí pohled a nemusíte nic říkat,“ popisuje Koníčková.

Foto: Martin Flousek/Český florbal

Koleno Hany Koníčkové na minulém mistrovství světa v Bratislavě zpevňovala ortéza.

Teď je podle ní chemie v týmu výrazně lepší. „Měly jsme různá sezení a jsme k sobě mnohem otevřenější, což se může projevit na hřišti,“ věří Koníčková, civilním zaměstnáním učitelka. U své profese zůstala i po letním odchodu z Liberce do švýcarského Klotenu, kde pracuje v mezinárodní škole. Po Česku a Finsku tak poznává po florbalové i životní stránce třetí zemi.

„Já už myslela, že do ciziny nepůjdu. Ale přišlo mi až nečekaně dost nabídek a vybrala jsem takovou, která mi umožní hrát kvalitní florbal po práci. Nejsem totiž typ, co by chtěl žít florbalem od rána do večera,“ dodává Koníčková.

Reklama