Článek
Rhynerovým cílem je, aby si české hráčky více věřily a nebály se hrát s míčkem ani proti světovým jedničkám ze Švédska. Ale zvolil k tomu jinou cestu, než je v Česku obvyklá. Místo důrazu na dodržování taktických pokynů dal hráčkám více volnosti.
„Každý trochu čekal, co z toho vznikne, když dáte dvaceti ženským volnost,“ usmívá se Koníčková. „Ale pak jsme si v jednotlivých pětkách sedly a řekly si, co nám vyhovuje. A je to vidět i na hřišti,“ kvituje.
V současném kádru je jednou z pěti pamětnic dosud jediné medaile českých hráček z MS v roce 2011. Tehdejší naděje, že se budou Češky prosazovat mezi elitní trojku, vzaly za své. „Je možné, že ostatní týmy na sobě začaly víc pracovat, jejich ligy byly vyrovnanější a u nás spíš šla kvalita dolů,“ přemítá Koníčková. „Ale teď nastalo období, kdy zase hrajeme vyrovnané zápasy s Finskem i Švýcarskem,“ říká s nadějí směrem k šampionátu.
K úspěchu v kolektivním sportu je nezbytná i týmová soudržnost, která nebyla u české reprezentace samozřejmostí. „Neměly jsme mezi sebou vždycky úplně dobré vztahy. Ono se říká, že je třeba být jedna parta, ale kór v ženském kolektivu je to tak málokdy,“ říká na rovinu.
Jak to pak v kabině vypadá? „Buď se mluví, ale myslíte si něco jiného. To bych řekla, že umíme moc dobře. Nebo se někdy jen kouká. Stačí pohled a nemusíte nic říkat,“ popisuje Koníčková.
Teď je podle ní chemie v týmu výrazně lepší. „Měly jsme různá sezení a jsme k sobě mnohem otevřenější, což se může projevit na hřišti,“ věří Koníčková, civilním zaměstnáním učitelka. U své profese zůstala i po letním odchodu z Liberce do švýcarského Klotenu, kde pracuje v mezinárodní škole. Po Česku a Finsku tak poznává po florbalové i životní stránce třetí zemi.
„Já už myslela, že do ciziny nepůjdu. Ale přišlo mi až nečekaně dost nabídek a vybrala jsem takovou, která mi umožní hrát kvalitní florbal po práci. Nejsem totiž typ, co by chtěl žít florbalem od rána do večera,“ dodává Koníčková.