A teď si dám tlačenku, pravila mlsně Sáblíková

Není. Jsem moc spokojená. Radost mám i z toho, jak jsme s Natálií Kerschbaummayr a Nikolou Zdráhalovou jely tým. To pro nás všechny bylo velké překvapení. Děvčatům jsem říkala pár minut před startem, že nesmíme vypadnout z rytmu, ale ať se na mne nezlobí, kdybych to jako tahounka nezvládla, vypadla, že mám v nohou už trojku a pětku. Nechtěla jsem je zklamat, cítila jsem odpovědnost. Víc než individuality je v týmu důležitá sehranost. Co mne nejvíc překvapilo, bylo to, že jsme nezaostaly o čtyři nebo pět sekund, ale jely jsme rovinu se soupeřkami a porazily jsme Číňaky. Tohle družstvo má perspektivu, děvčata jdou nahoru, těším se, že budeme jednou hodně vysoko.

Především já hodnotu zlatých medailí ze světových šampionátů nesrovnávám, jen ta tři olympijská zlata jsou o něco výš. Hlavně ten pocit, kdy vystupujete na stupně vítězů, ať první, druhý nebo třetí, se nedá popsat, je neskutečně krásný. Zejména, když vám hrají hymnu pro vítěze. Vlastně pro tyhle nádherné okamžiky sportovec ten sport dělá. Kdo na těch stupních nikdy nestál, to těžko chápe.

Statistiky moc nesleduji, takže mi o tom řekne buď trenér Novák nebo někdo z novinářů. Vždycky to je pro mne příjemné překvapení. Gunda i Anni pro mne byly vzory, už když jsem začínala, a vzhlížím k nim pořád. Je to super a krásná představa, že jsem v takové společnosti. Ale o tom, že se mohu osamostatnit v čele, nepřemýšlím.

Ze začátku vždycky trochu ano, ale pak si uvědomím, že on tohle říká rok co rok. Zvykla jsem si, jen ty jeho předsezónní prognózy trochu koriguji, protože v té době sama nevím, jak na tom jsem a nerada bych pak říkala, že jsem něco nesplnila. Na druhou stranu mě tím nabudí, takže jsem v očekávání úspěchu. Jsem ráda, že mu to zatím vychází a snad to tak bude ještě pár let fungovat. Do tréninkového deníku si napíši jako cíl třeba jednu zlatou medaili z mistrovství světa. Po těch letech by mi bylo hloupé nenapsat žádné zlato. Měla jsem v deníku napsanou zlatou medaili z mistrovství světa, ty už mám dvě, pak nějakou medaili z mistrovství Evropy ve víceboji, mám zlatou, a kvalifikovat se na olympiádu do Ria, to se mi také povedlo. Teď už mám splněno, mohu ti to odfajfkovat.

Určitě ne. To by mi moje svědomí, a už vůbec ne trenér, nedovolili.

Teď na to nebudu myslet, budu trénovat normálně, jako by se už nic nejelo. Až přijedu do Berlína, vstoupím do zaplněné haly, tak mne to prostředí ihned namotivuje a zase budu bojovat naplno o co nejcennější medaili. Motivaci hledat nemusím, baví mě závodit a snažím se být nejlepší. Navíc tam budu mít celou rodinu, takže se moc těším.

Na trojce v Kolomně to tedy nijak jasné nebylo, vyhrála jsem před Ireen Wüstovou o osm setin sekundy. Po závodě mi říkala, jestli jsem nemohla je o těch osm setin pomaleji, že by si odvezla zlato. Ale bylo to opravdu v legraci. Po karambolu, který měla před sezónou, byla ráda za jakoukoliv medaili.

Některé doma, jiné u mamky, další u dědy... Když jsem se přestěhovala z baráku do bytu, tak jsem trochu ve stísněných prostorech, ale časem si vystavím všechny na jednom místě.

Kdepak, to ještě ne. Všude s sebou mám horské kolo a klasické silniční. Speciál by mi mohl rozhodit myšlenky na rychlobruslařské závody. V Kolomně mne najednou přepadla myšlenka, že po návratu už bych se měla věnovat kolu a prohlédnout si profil trati v Riu, abych ho mohla někde imitovat na kole. Bylo to zvláštní a dva dny jsem z toho špatně usínala.

To by vám nejlépe řekl trenér (úsměv). Určitě něco jiného než já, ale mne uspokojí elitní desítka.

Fandím, koukali jsme na ni a je fajn, že se dařilo i ostatním děvčatům. Pro český sport je dobře, že se daří i mužům.