Článek
Berlínská hala pro ni má zvláštní specifické kouzlo hned z několika důvodů. Prožila tu velká vítězství, ale také tu dostala svoje první opravdické rychlobruslařské brusle, kterým se říká klapačky...
Z tréninku odešla samá modřina
„Nemám vyloženě neoblíbenou halu. Ta berlínská má ale v mojí kariéře zvláštní postavení. Poprvé jsem tady byla v hale. Dlouho jsem jezdila na bruslích pevně spojených s botou. Tady jsem dostal první brusle - klapačky, bylo mi něco mezi čtrnácti patnácti roky. Sice mi byly asi o dvě čísla větší, ale byly to rychlobruslařské klapačky. Jenže já na nich neuměla a chtěla jsem se to rychle naučit," zavzpomínala s úsměvem Martina Sáblíková.
Jenže ono to na speciálních bruslích není nic jednoduchého, pro normálního smrtelníka je to dokonce nebezpečné. „Na rovince to docela šlo, pak jsem si chytla vláček dalších rychlobruslařek a projela za nimi první zatáčku. Ve druhé jsem ale upadla... Vláček mi ujel, a než jsem se zvedla a znovu rozjela, vláček mě předjel. Tak jsem se ho znovu chytla. První zatáčka dobrá, ve druhé zase bum na led... Nikdo se tím nevzrušoval. Když slyšeli ránu, věděli, že to ležím já. Takhle to trvalo celí trénink, než jsem se naučila na klapačkách jezdit. Z ledu jsem odcházela jako duhovka, samá modřina, ale ráda na to vzpomínám," smála se po létech.
S přibývajícími roky už to bylo v Berlíně lepší a lepší. „Poprvé jsem tu jela trojku za 4:00,75, což byl až do letošního závodu Světového poháru ve Stavangeru můj nejlepší evropský čas. Poprvé jsem v Berlíně byla na stupních vítězů na patnáctistovce. Tady jsem na tři kilometry v přímém souboji porazila Ireen Wüstovou, což pro mne byla další meta. Vyhrála jsem tu hodně závodů. Berlín mám zkrátka ráda, i když to už je hodně stará hala," uzavřela příjemnou vzpomínku rychlobruslařka, která je v Berlíně populárnější, než některé domácí závodnice a rozhodně mnohem víc, než nizozemské hvězdy.
