Rubriky:

Ostatní

Letošní rok byl jako pohádka, říká král Krpálek. Kdy má husí kůži a kdy se dívá do země?

23. prosince 2016 08:14 - Praha

Na vlastní kůži pocítil, jakou sílu má olympijské zlato. Před dvěma lety Lukáš Krpálek vyhrál mistrovství Evropy i světa, což vyvolalo ohlas zejména mezi sportovními fanoušky, v anketě Sportovec roku skončil osmý. Letos ve stejné konkurenci triumfoval v Riu, ale na ulici ho poznávají i lidé, kteří o judu neměli ani ponětí, a Sportovce roku suverénně ovládl.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Je přehnané říct, že vám olympiáda změnila život?

Je to obrovský rozdíl. Olympiáda je nejsledovanější sportovní událost a vyhrál jsem ji jako jediný Čech. Kdyby bylo vítězů víc, není to tak znát. Určitě jsem takový náraz nečekal.

Kdy jste ho pocítil nejvíc?

Když jsem se vrátil do Česka, najednou mě všichni poznávali. Slýchával jsem různé příběhy, jak to kdo prožíval a fandil… I předtím mě někdo znal, ale určitě ne tolik lidí. Každá akce, kterou jsem navštívil, byla super.

Co vám utkvělo v paměti?

Jak jsme přiletěli na Lipno. To byl jeden z nejkrásnějších zážitků, když člověk přišel na pódium a před ním tisíce lidí. Něco podobného pak přišlo v Jihlavě, odkud pocházím. Vítalo mě úplně plné náměstí, já tam přitom čekal tak 500, maximálně tisíc lidí. Vzpomněl jsem si, jak jsem tudy chodil každý den do školy a najednou kvůli mně přišly takové davy.

To jsou příjemné stránky popularity. Co ty negativní?

Samozřejmě občas je to i nepříjemné, když si chcete někam jít v klidu sednout, ať už se ženou nebo s klukama, a lidí chtějí podpisy nebo se vyfotit. Ale převážně je to fakt příjemné.

Jaký máte trik, když nechcete, aby vás na ulici někdo poznal?

Celou dobu koukám do země.

Funguje to?

Občas mě stejně poznají, ale většinou ne. Prostě sklopím hlavu a jdu, divím se, že jsem ještě nenarazil do sloupu. (úsměv)

Zdá se vám občas o Riu?

To ne. Ale samozřejmě si často vzpomenu na všechny ty zážitky. I na to, jak jsem chodil na různá sportoviště, kde jsem nikdy předtím nebyl. Ať už na Jířu Prskavce nebo Ondru Synka, to pro mě byly obrovské zážitky, vidět je, jak získávají medaili.

A vaše cesta za zlatem? Když se z ní objeví záběry v televizi, máte husí kůži?

Rozhodně. Mám ji pořád, když vidím ty zápasy z Ria. Nedávno dávali i dokument o mně, kde byla ještě podkresová hudba, to taky udělá svoje.

Pouštíte si záběry z Ria i sám?

To ne, jen když běží v televizi, tak se podívám. Je fajn si zopakovat, co se vůbec stalo. (úsměv)

Olympijský triumf vám vynesl i pozvánky na společenské akce. Užil jste si třeba předávání Českých slavíků, byť Karel Gott nemohl dorazit?

To mě samozřejmě hodně mrzelo, protože jsem si vždycky přál se s ním setkat, kór při takové události, kde bych mu předával cenu. Rád poslouchám starší písničky od Karla Gotta, Hany Zagorové… Celkově jsou mezi judisty populární.

Také hráli v autobuse v Riu cestou na oslavu do Českého domu.

Když jsme jeli z haly, ptali se mě, co poslouchám. Tak jsem říkal, že si hrozně rádi zazpíváme Karla Gotta. Přišel jsem do autobusu a už tam hrál na plné pecky. To bylo super, proto jsem se těšil, když mi napsali, že bych mohl předávat cenu panu Gottovi. Přitom nejsem úplně člověk, který by si užíval, když jde mezi neznámé lidi. Pokud nemusím, tak nechodím. Ale tohle bylo výjimečné.

S Josefem Vojtkem ze skupiny Kabát jste po vyhlášení natočil pozdrav své mámě.

Kabáty mám taky rád, jako malej jsem se učil jejich písničky a pak si je zpíval. A máma je zbožňuje, párkrát byla na koncertě, tak jsem musel využít situace, běžel jsem za ním, jestli by pozdravil mamku. A on: „Jooo, jasný!“ Máma z toho byla hotová, brečela mi do telefonu, nečekala, že bych něco takového udělal.

Přijde vám letošní rok úplně dokonalý? Nejprve jste byl u narození syna, pak jste si doletěl do Ria pro olympijské zlato…

Kolikrát nad tím přemýšlím, že všechno takhle vyšlo. Před olympiádou se nám narodil syn, což je nejhezčí okamžik v životě. A měsíc na to se mi povedlo vyhrát olympiádu, další nádherný moment. Celý rok byl hrozně super, pro mě to byla taková pohádka.

Slýcháte často, že je vám syn Antonín podobný?

Říkají to pořád, že je celý já. Prý, že jsem skočil do pračky, vypral se na devadesát stupňů a vznikl Antonín. (směje se)

Co vás při péči o syna nejvíc baví?

Nejvíc si užívám, když se probudí. On už spí ve svém pokoji, protože jsme ho vždycky probudili, když jsme se otočili, pak zase probouzel on mě… Teď máme otevřené dveře, abychom ho slyšeli, kdyby začal brečet, ale většinou kňourá nebo si povídá. A nejhezčí je, když ráno vstanu, slyším z jeho pokoje, že začíná mluvit, tak přijdu a on je vyřehtanej. Nebo když je rozespalý, tak jen tak roztomile kouká, to je úžasné.

Máte pohodového syna.

On se celkově skoro pořád směje, brečí fakt málo. Každý, kdo přijde na návštěvu, nám hrozně závidí, vždycky třeba říkají: „Já se dva roky skoro nevyspala, málem jsem z toho skončila v blázinci.“ Máme fakt pohodu, položíme ho a on se jen kouká nebo směje. I když jsme byli na nějaké akci, kde byl hluk, byl schopný v tom bordelu spát.

Zvládli jste s ním i dlouhý let na dovolenou do Thajska.

Ten taky zvládl úplně v pohodě. My se toho docela báli, proto jsme letěli přes Dubaj, kde jsme přespali, aby nemusel letět třináct hodin v kuse. Ale ani to nebylo třeba, dali jsme ho v letadle do té nachystané postýlky a spal skoro celou dobu.

Myslíte, že vám pomohlo otcovství i k lepšímu sportovnímu výkonu v Riu?

Určitě. Cítím, že jakmile se nám Tonda narodil, byl jsem strašně uvolněný a všechno si užíval. Samozřejmě jsem musel být připravený a unést ten tlak od fanoušků, ale určitě za to zlato může i on.

Když vidíte, kolik dřiny a bolesti judo obnáší, chtěl byste, aby šel ve vašich stopách?

Rozhodně ho do toho nebudu nutit. Chci, aby měl základy a judu se aspoň dva roky věnoval. A jestli bude chtít pokračovat, nechám na něm. Ale bylo by fajn, kdyby sportoval, to je pro děti důležité. Já chtěl jako malý dělat hokej, tak kdyby ho chtěl hrát taky, proč ne.

Judistická základna za poslední roky výrazně vzrostla. Hřeje vás, že na tom máte velký podíl?

Jsem hrozně rád, když slyším, že je o judo větší zájem, než býval, a je super slyšet, že i kvůli mně děti na judo přecházejí. Jsem rád, že my olympionici můžeme být pro děti vzorem a ukázat jim cestu. Je důležité mít svůj idol a chtít ho napodobit. Není podstatné, jestli to pak dotáhnou daleko, ale měli by sport dělat. Protože člověk s ním prožije moc srandy a hrozně hezké chvíle, na které může vzpomínat.

Blíží se i konec roku. Budete bilancovat a dávat si předsevzetí?

Dám si předsevzetí, aby další rok byl ještě úspěšnější. (úsměv)

To abyste měl aspoň dvojčata…

To jo, a vyhrál všechno, kde nastoupím. (směje se) Ale ani to by asi nestačilo. Já si vždycky přeju, abych byl zdravý a vyhýbala se mi zranění. A kdyby se mi dařilo aspoň částečně tak, jako letos, bylo by to super.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní