Článek
Zimní trenérská změna, kdy jste po deseti letech odešel od Jakuba Kučery ke svému bývalému reprezentačnímu kolegovi, tedy přinesla očekávaný efekt?
Ano. I v pětiboji člověk časem upadne do stereotypu, neroste a potřebuje změnu. S Liborem jsme se dohodli, trénink mě baví, snad se to potvrdí i teď při mistrovství Evropy v Minsku.
V čem se váš trénink nejvíce změnil?
V tom, že jste s jiným člověkem, který přinese nový pohled. Vloni jsem si neuměl představit, že bych vydržel déle než rok dva, teď si to představit umím, i když mám i jiné plány.
Takže Tokio 2020 už vám nezní tak vzdáleně?
Dokážu připustit myšlenku, že budu schopen závodit další tři roky a pokusím se o kvalifikaci do Tokia. Ale vzhledem k tomu, kolik mi je a jak dlouho sportem žiju, se těším také na život po kariéře. Nechci být sentimentální, ale když potkám nějakou pěknou ženskou a budu s ní mít děti, tak samozřejmě budou priority jiné. Rozhodně jsem ve věku, kdy se musím připravit na to, co budu dělat, až skončím. A jestli se to stane za rok, nebo po Tokiu, už takový rozdíl není.
Zkuste tedy poodhalit své další plány.
Určitě souvisejí se sportem. Bavil jsem se i s dalšími lidmi v pětiboji, že bych se rád částečně nebo naplno stal trenérem. Také bych rád v Praze pořádal pětibojařské závody na lepší úrovni, než bylo dosud na mezinárodní scéně vidět. To je velká výzva, která mě láká stejně jako třeba účast na příštím mistrovství světa.
Máte představu, jak staré pětibojaře byste chtěl začít trénovat?
Přemýšlel jsem, s kým začít. S malými dětmi kolem deseti let bych to asi úplně neuměl. S juniory nebo dokonce dospělými bych nechtěl začínat, protože nevím, jestli bych to z voleje dokázal. Takže ideální by pro mě byla na začátek nějaká kategorie kluků nad patnáct let, vyšší level jsou pak holky. (úsměv)
Vy jste nikdy nebyl typ, který by žil jen sportem, zejména po zisku olympijského zlata jste se objevoval často na různých billboardech i společenských akcích.
Vždy jsem byl hodně aktivní i mimo sport. Baví mě charita i další akce. Kdybych byl jen u sportu a pořád jedl, trénoval, spal a závodil, to je pro mě příliš málo, neuspokojovalo by mě to. Dělám sport naplno jen proto, že se mám čím odreagovat a připadám si užitečný i jinde než na stadiónu. Dává mi to smysl a nemusím myslet jen na sport, z toho bych se zbláznil.
Nehrozí, že si toho na sebe někdy naložíte až moc?
Samozřejmě to má i své negativní důsledky, občas se můžu přepracovat, ale bez toho by to bylo ještě horší. Musím hlídat rovnováhu, ale v létě to bývá dobré, akcí je míň a já se můžu soustředit na sportovní vrcholy.
Další podmínkou prodloužení kariéry je zdraví. A to vás poslední roky trápilo.
Musím říct, že tak dlouho zdravý jako teď jsem nebyl snad od roku 2013, od kdy jsem měl ty dlouhodobější problémy. Je takový paradox, že v květnu jsem byl hodně unavený právě proto, že jsem byl fit a naložil si toho v tréninku víc, než by bylo zdrávo. Ale nic dramatického.
