Posiloval lýtka, aby mohl viset jako netopýr. Jak lezec Ondra změnil historii

Limit jsem si úplně nedával. Pokud by se to nepodařilo tuhle sezónu, tak bych sem jezdil, dokud by mě ten projekt nepustil. Přiznám se ale, doufal jsem, že by to možná už na jaře nebo popřípadě na začátku léta mohlo i díky speciálnímu tréninku padnout. Ale přece jenom to nakonec bylo těžší a náročnější, než jsem si myslel.

Na Dawn Wall jsem byl pyšný, protože jsem jako nováček ve velkých stěnách musel řešit spoustu věcí mimo mou komfortní zónu. Víc si ale asi vážím projektu v Norsku. Je pro mě hodnotnější, je to sportovní cesta. Sportovnímu lezení se věnuji celou svou kariéru, v takových cestách bych se měl cítit jako ryba ve vodě. A stejně mi to trvalo, než se výstup podařil.

Má 45 metrů, vede konstantně v asi 60stupňovém převisu a v některých pasážích se ještě více položí. Nejšílenější je, že klíčový čtyřmetrový boulder se nachází v půlce jeskyně zhruba po 25 metrech už tak náročného lezení. Naštěstí se mi podařilo najít místa na odpočinek, kde se jsem se mohl zaháknout za kolena, pustit se rukama a viset hlavou dolů jako netopýr. Díky tomu jsem mohl být v klíčové sekvenci relativně odpočinutý.

Obtížnosti v lezení jsou subjektivní. Mám ale odvahu říct, že tohle je 9c. Jednak jsem k přelezu potřeboval daleko delší dobu než na Change a zároveň si troufám tvrdit, že jsem na tom fyzicky a lezecky lépe než před pěti lety. Vybral jsem si tuhle cestu i proto, že tam jsou nějaké lezecké prvky či kroky, které mi velmi sedí. Ta cesta je velmi specifická právě těmi pohyby. Jestli mi něco v lezení vždycky šlo, tak jsou to právě co nejzvláštnější, co nejdivnější pohyby.

Je to extrémně gymnastické. Je zapotřebí síla, flexibilita, technika a neskutečná preciznost. Člověk může být silný, jak chce, ale kroky jsou takové, že pokud není dostatečně precizní, tak ani síla nepomůže. Chyty jsou tam prostě špatné, hodně oblé. Při samotném přelezu musí všechno šlapat jako hodinky, protože nejde lézt na jistotu. Mohl bych lézt daleko pomaleji a být stoprocentně přesný, zároveň bych se ale rychleji unavil a neměl třeba dost sil do nejtěžšího kroku. Z tohoto hlediska to byla velmi zajímavá hra i po mentální stránce. Věděl jsem, že musím jít na hranu rizika. Ne že bych spadl a zranil se, ale že budu muset dávat další a další pokusy.

Určitě na kompresní sílu, abych udržel celou silou zad oblé boční chyty proti sobě. Rozhodně bylo důležité posílit lýtkové svaly, protože jsem je potřeboval při těch netopýrských visech - takových míst bylo v cestě šest. Pak taky nějaké speciální šikmé břišní svaly na krok v klíčové sekvenci. Plus další věci.

Experimentovali jsme, sponzorská firma mi dodala speciální lezečky. Nakonec jsem to ale vylezl v normálním standardním modelu, protože fungoval nejlépe.

Něco se mi honí hlavou. Regulérní název ještě nemám, ale snad mě napadne pojmenování, se kterým budu spokojený.

Celkem snadno si dokážu představit nějakou cestu, která by za 9c+ byla. Je ovšem otázka, jestli na ní někdy vůbec budu mít. Osobně tomu možná ani nevěřím a budu rád, když ještě vylezu pár dalších cest za 9c. Uvidíme. Jisté ale je, že pokud 9c+ nevylezu, tak se určitě za pár let dočkáme někoho jiného, mladšího a silnějšího, kterému se to podaří.