Článek
Jednatřicetiletou sportovkyni stíhá rána za ranou. Před čtyřmi roky v Aténách jí klasifikátoři sebrali zlatou medaili a tak se Jana rozhodla bojovat dál a všem ukázat, že dokáže uspět i o skupinu výš. Na jaře 2007 byla v plné přípravě na Peking. Když se konečně začínala vyrovnávat svým soupeřkám, zaskočila ji zpráva o nemoci.
„První pocity byly strašné. Když mi řekli, jak vážné onemocnění mám, hned mě napadlo, že je to konečná. Nicméně mám takové rodinné zázemí, že jsem to nemohla vzdát. Za posledních devět let mi při každém průšvihu – počínaje úrazem, po kterém jsem skončila na vozíku – byl nesmírnou oporou Pepa. Říkala jsem si, že ten můj mužskej si nezaslouží, abych to vzdala. To pro mě byla největší motivace. Samozřejmě dílčí motivací byl i Peking a sportovní kariéra, ale tou největší hybnou silou byl můj život s manželem,“ líčí, jak prožívala smutnou zprávu lékařů.
Byla zdeptaná. „Složilo mě to víc psychicky než fyzicky. Snažím se být samostatná, ale během léčby jsem musela daleko víc využívat služeb lidí okolo. A to jsem v první chvíli neunesla,“ vzpomíná na nelehké začátky. Ani při tréninku to nebylo takové jako dřív: „Omezovalo mě to hodně. Měla jsem problémy s dýcháním a s bolestí, která mi šla až do ruky. Když cítíte bolest v části těla, kterou máte při házení používat, tak je to problém.“
Sport pomáhá
S rakovinou se však snažila žít dál, jako by se nic nedělo, jako by žádná omezení neměla. Přihlásila se na vysokou školu, dálkově studuje v Olomouci obor aplikované pohybové aktivity. A denně trénovala na paralympiádu. „Rozhodla jsem se, že to určitě půjde. A postupně to pochopili všichni kolem mě včetně lékařů, kteří se mnou bojovali možná víc než se samotnou nemocí. Když si něco vezmu do hlavy, jdu si za svým. Přerušila jsem hlavní léčbu. Čeká mě na podzim po návratu domů,“ netěší se na nepříjemné chemoterapie.
Rok a půl hrála s nemocí na schovávanou. Tvářila se, jako že je zdravá. „Vlastně jsem se neléčila, ale jen se udržovala. Bylo to kvůli tomu, abych se mohla připravovat na závody. Fyzická námaha dohromady s léčbou by byla kontraproduktivní,“ vysvětluje.
Sport Janě pomáhá v tom, aby rakovinu jen pasivně nepřijímala, ale aby proti ní bojovala. „Věřím, že jsem ve fázi, kdy nad tou nemocí vedu. Už jsem se s ní sžila. Nenadávám jí, jen občas jí řeknu: Pěkně mě sereš, ale já jsem lepší!“ tvrdí. Sport jí také pomáhá vážit si sebe sama: „Nazvala bych to sebeuvědomění. Že člověk zabojoval a nevzdal to.“
Až zvítězí nad rakovinou, chtěla by si splnit své největší přání. „Chtěla bych rodinu. Přáli bychom si mít aspoň jedno děcko,“ odkrývá své životní priority. Jinak nic nepotřebuje, nic jí nechybí a život si užívá: „Jsem šťastný člověk, mám skvělého manžela a milé lidi kolem sebe.“ A po studiích začne učit. „Na Integrované střední škole stavební v Českých Budějovicích mi nabídli, že pokud si dodělám vysokoškolské vzdělání, nabídnou mi práci. Ráda bych toho využila. Taková nabídka nepřichází tolikrát za život.“
