Hlavní obsah

NADĚJE PRO TOKIO: Sport, nebo rodina? Jsem rád, že nemusím vybírat

Michal OsobaSport.czPrávo

V jeho sportu obzvlášť platí, že už nominace na olympiádu je malým vítězstvím. Vždyť proto, aby se do Tokia kajakář Jiří Prskavec probil, musel za sebou nechat olympijského medailistu Hradilka, exmistra světa Tunku i čerstvého evropského šampiona Přindiše.

Foto: Sport.cz

Článek
Jiří Prskavec
Narozen: 18. května 1993 v Mělníku
Disciplína: vodní slalom, K1
Trenér: Jiří Prskavec starší
Klub: USK Praha
Bilance na OH: Rio 2016 – bronz
Další úspěchy: mistr světa z Londýna 2015 a Seu d’Urgell 2019, vicemistr světa z Prahy 2013 a Ria de Janeiro 2018, mistr Evropy z Krakova 2013, Vídně 2014, Liptovského Mikuláše 2016 a Prahy 2020, bronzový z mistrovství Evropy v Seu d’Urgell 2011, Tacenu 2017 a Prahy 2018
Stav: ženatý, manželka Tereza, synové Jiří (2 roky) a Marek (2 měsíce)
Vzdělání: student magisterského oboru na VŠ tělesné výchovy a sportu Palestra
Záliby: rodina, procházky se psem, zahrada, běh na lyžích, surfing
Kdy bude v akci
Jiří Prskavec má kvalifikaci kajakářů ve slalomovém centru Kasai na programu ve středu 28. července od 6.00 hodin SELČ ve společném bloku s kanoistkami. Semifinále a finále pro deset nejlepších se pojede v pátek 30. července od 7.00 hodin.

Vybudovat kanál pro vodní slalom stojí spoustu peněz a pak se na olympiádě představí jen část úplné elity. Máte pro to jako závodníci pochopení?

My to i chápeme. Náš sport je prostě malý, a kdyby mělo možnost jet víc závodníků z těch nejlepších zemí, zase by se účastnilo míň států a pro rozvoj v dalších zemích by to bylo horší. Ale přišlo by mi fér, kdyby úplně nejlepší země měly možnost poslat víc lodí klidně na úkor kvót v dalších kategoriích. Třeba Slováci jsou neskuteční na singlkanoi, ale nejsou až tak dobří na kajaku. I u nás, nic proti ostatním kategoriím, ale myslím, že Vítek Přindiš je teď na vyšší úrovni než první loď v ostatních kategoriích a že bychom si zasloužili tam jet ve dvou. Není to úplně fér, ale řekl bych, že jsme rádi, že na olympiádě vůbec jsme.

Vy jste poprvé startoval na olympiádě před pěti lety v Riu. Měl jste ve finále nejrychlejší čas, dotek branky vás dělil od zlata. Hodně vás i s bronzem na krku mrzel?

Viděl jsem ho mockrát, vždycky mě zabolí. Ale když se dívám zpět, do Ria jsem jel jako nadšený kluk, kterému se splnil dětský sen. Užíval jsem si atmosféru, kamarádství lidí v ostatních sportech. A jsem strašně rád, že se mi ten závod povedl, ustál jsem i tu chybu a dojel třetí. Na druhou stranu si myslím, že by bylo špatně, kdybych tehdy vyhrál, ještě jsem nebyl připravený. Možná by mě to i stálo další roky, že bych se nebyl schopný posunout dál.

Naděje pro Tokio

Teď už jste připravený olympiádu i vyhrát?

Věřím, že jsem. Jako závodník i člověk jsem dospěl, na což má hlavní vliv rodina, že jsem už dvojnásobným otcem. S Terkou máme krásný vztah a rodinný život, za posledních pět let jsem udělal velký posun. Teď olympiádu beru trochu z jiného pohledu. Vím, do čeho jdu, jak je to velký tlak. Ale samozřejmě by bylo naivní říct, že si tam jedu pro zlato.

Na svém webu máte ještě ambicióznější cíl: stát se nejlepším kajakářem, co kdy jezdil na divoké vodě. Tak jste to měl opravdu už od dětství?

Měl. Ale spíš bych řekl, že jsem chtěl být výjimečný, jedinečný. Určovat směr, jak se jezdí. Ne se dívat, jak jezdí ostatní, ale snažit se, aby se oni dívali na mě. A myslím, že se mi to daří. Určitě nemůžu říct, že jsem nejlepším slalomářem své doby, to bych si netroufl. Ale věřím, že tím, jak jezdím, posouvám ten sport dál. V tom mě inspiruje třeba Michal Martikán, byť bych si nedovolil se s ním srovnávat. Ale mezi kanoisty ovlivnil lodě i styl jízdy. A taky šel vlastní cestou, za to ho strašně obdivuju.

Zmínil jste se o vaší proměně za poslední roky. Vždycky jste chtěl mít rodinu v relativně mladším věku?

Kdybyste se mě zeptal před Riem, řeknu, že ne. Ale teď jsem strašně rád, že s Terezkou kluky máme, když jsme mladí. Dokud jezdím na vodě, můžu je brát s sebou, mám na to finance a můžu s nimi trávit daleko víc času, než kdybych pracoval osmičky. Ano, tréninky jsou extrémně náročné, někdy přijdu domu strhaný, ale je mi 28 let a tělo regeneruje rychle, tak můžu s rodinou trávit čas. Terku ten sport baví, dělala svazu PR, tak to všechno do sebe zapadá. Povedlo se mi zkombinovat rodinný život se sportovním, nemusím mezi nimi vybírat, a jsem za to rád. Rodina je pro mě strašně důležitá.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Jiří Prskavec (@jiriprskavec)

Však staršího syna Jiřího už vozíte v lodi. Stejně jste se vozil jako malý vy.

Mě vozila mamka. Já v Troji vyrůstal, trávil tu spoustu času, chodil s taťkou do kanclu, máma sem chodila masírovat závodníky USK. A když měla čas, v létě mě vyvezla k silničnímu mostu proti proudu, tam jsme natrhali špendlíky a pak mě svezla zpátky, to byly moje první chvilky v kajaku. Jířu jsem teď vozil při soustředění na Reúnionu. Bylo teplo, vždycky když přišli k trati, Jiřík ukazoval na loď a na sebe, tak jsem ho po tréninku provezl přes zátoku. Ale je pravda, že jsem se trochu bál, jak už je živější, vykláněl se, cákal, a varovali nás, že tam můžou plavat žraloci… (úsměv)

Celá vaše rodina je slalomová, teď už se ale hlavní téma vašich debat asi proměnilo.

Rozhodně, největší proměnu prodělal taťka. Neříkám, že teď neřešíme slalom, ale většinu času se řeší vnoučci, jak rostou, co umějí. Je z nich nadšený a není vůbec špatné, když se odvede pozornost od slalomu.

Foto: Jan Homolka/kanoe.cz

Jiří Prskavec v kvalifikaci evropského šampionátu v Ivreji.

Otec vás provází jako trenér celou kariérou. Umíte si vůbec představit, že by vás trénoval někdo jiný?

Dneska už ne. Jako jediný na světě zná moje tělo, ví, jak funguju. Pořád jsme sice na úrovni závodník a trenér, ale už tréninkový proces diskutujeme spolu se sportovním doktorem Jirkou Dostálem, přípravu i ladění formy probíráme dlouho dopředu, aby tělo bylo ve správných zónách. Spolupráce funguje skvěle a nemám pocit, že by mi mohl někdo dát víc.

Působíte jako klidný sehraný tým, který se ani neumí pohádat…

Umíme, ale spíš kvůli názorům na různé věci. Nejsou to hádky, spíš takové výměny názorů. A ve sportu se snažím se sponzory a médii domlouvat akce, aby neovlivnily přípravu, ale občas přijde chvíle, kdy trochu ovlivní trénink, což táta těžce nese. Já ho chápu, ale někdy je to nevyhnutelné. Jindy jsem trochu flink, že si špatně zjistím čas tréninku, ale málokdy.

Mrzí vás, že do Tokia nemohou cestovat fanoušci? Maminka vás doprovází všude.

Plánovali jsme to, ale nemůžeme chtít všechno… Ještě vloni jsme plánovali, že by jela i Terka a Jiřík zůstal u babičky. Všechno jsme nakupovali dokonce před nominací, protože pak už by to bylo strašně drahé, s tím, že když se nominuje někdo jiný, tak by si lístky a bydlení vzal. Zrušilo se to, Japonci nám naštěstí všechno vrátili, ale mrzí mě to. Letos by Terka nejela, ale mamka prožívá moji kariéru možná víc než táta, je můj největší fanoušek, teď už spolu s Jiříkem. Tak třeba se ještě nějaká olympiáda povede…

Projevilo se, jaký jste si mezi slalomáři vybudoval respekt i tím, že jste byl jedním z hlasů závodníků při jednání s organizátory her v Tokiu o podobě trati?

Možná trochu jo. Ale tohle byla obecná shoda závodníků. Na kempu v Tokiu jsem předloni napsal na tabuli, ať tam lidi doplní, jestli si myslí, že by se měla předělat. A všichni napsali, že jo. Já to vyfotil, poslal Jessice Foxové (australská slalomářka), že navrhuju ty změny. A zjistili jsme, že korespondují s tím, jak měla trať původně vypadat. Říkali jsme, že se dělá projekt za velké peníze, který funguje, tak proč to tady dělat jinak. Postavila se za nás řada závodníků, tak na to federace brala ohled. Ale kdyby to byl jen můj názor, tak se nic nezmění, taková ikona nejsem, ani nikdo jiný z našeho sportu.

V Tokiu byste měl bojovat o medaili ve stejný den jako judista Lukáš Krpálek. Od her v Riu se z vás stali dobří kamarádi…

Možná jsme se někde viděli už předtím, ale až v Riu jsme se víc poznali. Ve spoustě věcí jsme si podobní, máme na ně podobný náhled. Lukáš mi byl na svatbě, často se navštěvujeme celé rodiny. Jen když jsou všichni vzhůru, tak čas na kecání není. Buď si popovídají holky, nebo já s Lukášem, ale že bychom si pokecali ve čtyřech, to nejde. Ty naše a jeho čísla, když jsou pospolu, tam prostor není… (úsměv)

Někdy spolu vyrazíte v rámci přípravy i na běžky…

Vytáhl jsem ho už předloni, pak říkal, že musí potrénovat. Letos tedy potrénoval, tak jsme vyrazili znova. Ale měl za sebou silovou přípravu, ne moc kondiční, a trochu se to na něm podepsalo. Já vybral delší trasu, měl jsem za sebou dvě soustředění na běžkách, tak jsem chudáka v posledních metrech musel táhnout. Navíc padalo něco mezi sněhem a ledem, namrzalo to, tak Lukáš dojel trochu jako Krakonoš, ale užili jsme si to.

Reklama

Související témata: