Hlavní obsah

NADĚJE PRO TOKIO: V koutku duše myslím na zlato, říká Kvitová

Radek MalinaSport.czPrávo
22. 6. 2021 18:14

Najít v české výpravě pro olympijské hry v Tokiu někoho s tak dramatickým příběhem od posledních bojů pod pěti kruhy je naprosto nemožné. Petra Kvitová v Riu získala bronz. O pár měsíců později při loupežném přepadení utrpěla řezné rány na levé ruce, podstoupila několik hodin trvající operaci a hrozilo, že její kariéra je u konce. Ale tenistka z Fulneku se senzačně vrátila na vrchol. A „druhou kariéru" by ráda vyšperkovala medailí z Tokia. Ideálně zlatou.

Foto: Sport.cz s Právo

Foto: Sport.cz s Právo

Článek
Petra Kvitová
Narozena: 8. března 1990
Disciplína: tenis
Trenér: Jiří Vaněk
Klub: TK Sparta Praha
Bilance na OH: Peking 2008 - 1. kolo (čtyřhra), Londýn 2012 - čtvrtfinále, Rio 2016 - bronz.
Úspěchy: vítězka Wimbledonu 2011 a 2014, vítězka Turnaje mistryň 2011, finalistka Australian Open 2019, vítězka Hopman Cupu (2012), šestinásobná vítězka Fed Cupu (2011, 2012, 2014, 2015, 2016 a 2018), 28 vyhraných turnajů WTA, 7 vyhraných turnajů ITF.
Stav: svobodná
Vzdělání: středoškolské
Záliby: četba knih
Kdy bude Petra Kvitová v akci
Tenisový turnaj se bude v Tokiu hrát od 24. do 31. července.

Když si vzpomenete na přepadení z prosince 2016, neříkáte si, proč se něco takového stalo právě vám?

Ani jednou jsem takové myšlenky neměla. Vážně. Prostě se to stalo, tudíž mi nezbylo než vše přijmout. Takový přístup mám po mamce. Je fakt, že konec roku jsem odehrála skvěle. Vyhrála jsem turnaje ve Wu-chanu a v Ču-chaji. Pak přišlo vítězství ve Fed Cupu. Dostávala jsem se do svého tenisového klidu. Všechno vypadalo dobře. Přepadení bylo jako rána pod pás.

Trápily vás někdy pochybnosti, zda nepřijde veškerá vynaložená energie vniveč?Když jsem se vracela k tenisu, bála jsem se, že nebudu schopná hrát forhend na sto procent. Měla jsem jasno, že pokud se nedostanu na určitou úroveň, skončím a tenis budu sledovat už jen v televizi.

Ale hned druhý turnaj v Birminghamu jste vyhrála.

To byl strašný nesmysl (směje se). Absolutně nechápu, jak se mi mohlo podařit vyhrát. Asi jsem byl nadšená, že mohu hrát tenis, a navíc na trávě... Ale zlom přišel až později při US Open. Došla jsem do čtvrtfinále a uvědomila si, že mohu hrát s nejlepšími.

Změnil vás incident hodně. Jste na veřejnosti obezřetnější?

Vyhýbám se situacím, kdy bych měla jít po městě nebo vlastně kdekoliv, úplně sama. Hlavně večer. To vlastně neexistuje. Když někam musím, tak jedině s doprovodem. Všude se snažím jezdit autem. Občas mám noční můry... A není mi úplně příjemné, když někdo přijde a chce společnou fotku nebo podpis. Respektive nevadí mi ta fotografie nebo autogram, spíše ten kontakt. To se leknu.

Pro sportovní celebritu vašeho kalibru je nemožné uniknout zájmu o fotografie či podpis.

Není to tak hrozné, v tomhle směru jsem zažívala mnohem horší období. Já vážně nikam nechodím. Jsem buď doma, nebo na kurtu, případně v autě. Navíc v posledním roce mi trošku nahrála pandemie. Jak se musely nosit roušky, člověk byl těžko identifikovatelný. I když... Jela jsem na Moravu, zastavila pro občerstvení a hned mě u okýnka poznali. Prý podle očí...

Foto: Thibault Camus, ČTK/AP

Petra Kvitová během 1. kola French Open.Foto: Thibault Camus, ČTK/AP

V minulosti jste sama sebe charakterizovala mimo jiné jako šetřivou a jen výjimečně jste si dopřála radost nějakou hmotnou věc. Změnilo se to?

Občas si udělám radost. Třeba jsem si koupila náušnice a mám z nich obrovskou radost. Občas si koupím kabelku asi jako každá ženská. Nicméně to vždy probíhá tak, že kolem ní chodím a až po dlouhém vnitřním boji ji koupím. Ale jinak jsem zůstala stejná a neutrácím. Já jsem tak byla vychovaná. Doma se hodně šetřilo. Rodiče neměli peněz na rozdávání, otáčela se každá koruna. Nešetřím na tenise, ani na jídle. A neutrácím bezhlavě za věci, co nepotřebuji. Někde uvnitř to v sobě prostě mám.

Jaký máte sen?

Mít normální rodinu. To by bylo hezké.

Ovlivňuje vás hodně, když vidíte, jak vaše bývalé spoluhráčky z Fed Cupu zakládají rodiny?

Ty myšlenky se mi pochopitelně honí hlavou. Nejprve otěhotněla Lucka Šafářová, pak Bára Strýcová. Kvůli mateřským povinnostem odchází z okruhu i další kamarádky. Agnieszka Radwaňská, Caroline Wozniacká... Je to skvělé, protože vím, že jsou spokojené. Jsem trojnásobná teta, což si ohromně užívám.

Stanovila jste si termín, kdy profesionální svět tenisu opustíte?

Někdy mě napadne, jak dlouho ještě na okruhu vydržím. Po zisku prvního Wimbledonu v roce 2011 jsem si říkala, že po třicítce hrát nebudu. A pořád na okruhu straším.

Máte ambice, že byste v kariéře pokračovala i po založení rodiny?

Ani nápad. Nemám věk, abych se vracela. Obdivuji holky, které se na okruh vrací po porodu. A je jich hodně. Ale skloubit děti s tenisem na nejvyšší úrovni je složité.

Foto: Thibault Camus, ČTK/AP

Petra Kvitová v akciFoto: Thibault Camus, ČTK/AP

Takže bude Tokio vaším posledním vystoupením na olympijském turnaji?

Roky mi přibývají... Bude záležet na mojí chuti, na zdraví... Nemám úplně jasno.

Při návratu jste tvrdila, že sama sobě nedovolíte sklouznout k rutině a budete si užívat každou výměnu, každý set. Podařilo se tohle nastavení udržet?

Ne. Je to nemožné. Když jsem se vracela, byla jsem nadšená, že mě ruka nebolí a já mohu hrát. Užívala jsem si, když jsem napálila míček do rohu. Jenže postupem času jsem chtěla víc vyhrávat, zlepšovat se. Už je to zase o tenisové práci. O kondici. O výhrách. O dřině na kurtu i mimo kurt.

Naučila jste se pod vlivem kritické životní situace lépe zvládat nervozitu?

Bohužel nikoliv. Dvakrát jsem vyhrála turnaj ve Wimbledonu. A když tam přijedu, je to jako poprvé. A stejně tak i na dalších turnajích. Dokonce bych řekla, že mentálně je náročnější každý zápas. Chci děsně vyhrát. Nervy, které mám před zápasem, to zrovna není pohádka. Často si říkám, jestli mi to za všechno stojí. Ale když pak zase nervy nemám, tak se sama sebe ptám, jestli mi je jako výsledek lhostejný?! Je to fakt peklo.

Naděje pro Tokio

Ani v tomhle se po onom loupežném přepadení nic nezměnilo? Nejste uvolněnější?

Mozek vytěsňuje špatné věci. Někdy bych si dala facku, jak jsem schopná se před zápasem nervovat. Nejím, nemluvím. Ale pak jsou dny, kdy jsem úplně v pohodě. Uvědomuji si, že vítězství není nejdůležitější. Nemusela jsem tady už být, což mám v hlavě. Raduji se, když je slunečný den. Vím, že život není jen o tenise. Ale jakmile jsem na kurtu, chci vyhrávat.

Máte pro takové situace psychologa či mentálního trenéra?

Všechno jsem vyzkoušela... Celý den se věnuji tréninku, abych se zlepšila na krutu. A pak mám trénovat hlavu, když nemám energii a jsem unavená. Stálo mě hodně úsilí, abych na tom pracovala. Od mentálního trenéra jsem měla tolik úkolů, že jsem byla úplně vyřízená. Takže jsem přebrala určité věci a už situace řeším sama. Snažím se prodýchávat, poslouchám muziku.

Z Ria jste si přivezla bronz. Jak velkým motorem je zlato z Tokia?

Medaile z olympijských her je splněný sen. Vždy jsem hry jako malá sledovala s taťkou. Hlavně teda letní, zimní mě nebavily. Bylo splněným snem se na olympiádu dostat. A když jsem získala medaili, to byla absolutní euforie. Teď si uvědomuji, že Tokio bude na devětadevadesát procent mojí poslední olympiádou. Co jsem dokázala v druhé kariéře, po zranění, to je senzace. Nečekala bych, že budu hrát finále Australian Open, semifinále French Open. Případná medaile z Tokia po všem, čím jsem si prošla, už bude bonus. Ale je jasné, že v koutku duše myslím na zlato.

Je nyní složitější vybojovat medaili ve srovnání s minulostí?

Mladé holky na okruhu jsou dobré. Ale není to jako v dobách Sereny Williamsové či Martiny Hingisové, které vyhrávaly všechno. Teď může každá z holek vyhrát kterýkoliv zápas. Spíše je rozdíl v tom, že mě v minulosti nikdo neznal. Bylo těžké něco na mě vymyslet.

Reklama

Sdílejte článek