Rubriky:

Vancouver 2010

Černík naplnil olympijský sen, ale chyběla mu větší volnost

12. února 2006 14:24 - TURÍN

Jako úplně poslední se do české nominace na olympijské hry protlačil Martin Černík. V závodě na U-rampě skončil v Turíně už v kvalifikaci, kde měl dva pády a obsadil až 33. místo. Devětadvacetiletý snowboardista z Hradce Králové není zrovna prototypem klasického olympionika. Žije přesně v duchu svého sportu. Hájí si svobodu, nepodléhá žádným tlakům.

"Ale to neznamená, že pro mě olympijské hry nejsou výjimečné. Byl to jiný závod, než všechny, které jsem doposud absolvoval. Šlo o splnění snu. Už jen se kvalifikovat bylo těžké. Mám radost, že jsem v Turíně mohl startovat," přesvědčuje rodák z Hořic v Podkrkonoší.

Začal v šestnácti, první pokus nevyšel

Proniknout na olympijské hry se pokoušel už před osmi lety. Do Nagana se však nedostal. Následně se o místenku v nominaci pro Salt Lake City ani neucházel. "Tehdy s bývalým vedením úseku nebyla žádná spolupráce. Vlastně jsem rampu od osmadevadesátého nejezdil. Znovu jsem začal až kvůli pokusu probojovat se do Turína," vzpomíná na dobu minulou.

Za sedm let se hodně změnilo. "Hlavně přístup svazového úseku snowboardingu. Člověk, který se o sportovce stará, s námi začal komunikovat. Nabídl rozumné podmínky, abychom mohli jezdit na závody a reprezentovat. Všechny dohody plní. Tak vznikla moje nová motivace," vypráví Černík. Trvalo mu rok, než se do Turína kvalifikoval. Když to vyšlo, byla už česká nominace schválená. O osudu Černíka se rozhodlo dodatečně. "Bylo to náročné, ale nehobloval jsem kvůli olympiádě rok rampu," líčí milovník surfingu.

Je to jako pionýrský tábor

Stal se prvním Čechem, který startoval na olympijský hrách v U-rampě. "To je fajn. Přitom nejsem člověk, který by se na tohle vyloženě zaměřoval. Začal jsem v šestnácti a nikdy mě nenapadlo, že ten sport bude jednou na olympiádě a já bych na ni mohl jet," vypráví.

Před olympijskými hrami ho trápil problém s bolavým kotníkem, který si poranil při závodu ve švýcarském Davosu. "Vlastně jsem první rotační skoky dělal až ve čtvrtek, tři dny před závodem," líčí.

Do té doby si užíval olympijskou atmosféru. "Vrátily se mi vzpomínky na pionýrské tábory. Byly tady večerní programy, které končily v půl desáté," směje se. "A nikde ve vesnici nebylo k dostání pivko, které bych si býval dal. Ale to asi k té olympiádě nepatří," pokrčí rameny. I proto si občas vyrazil do baru. Žádné větší akce však nevyhledával. "Mejdanů mám za celou sezónu dost, protože jsou po každém závodě. Byl jsem rád, že se vyspím."

Spal mimo vesnici, matraci dal na zem

Nocování měl trošku odlišné od ostatních účastníků. Bydlel pár desítek metrů od oficiálních ubytovacích kapacit v Bardonecchii, protože místo přímo ve vesnici nezbylo. "Spali jsme v nějakém internátu. Byli tam ještě Rusové. Žádná sláva to nebyla, ale nešlo o nic podstatného," neřešil pro někoho zásadní věc.

Karimatku, o níž uvažoval pro případ úplné nouze si nepřivezl, ale v posteli nakonec také nespal. "Byla hrozně měkká, tak jsem dal matraci na zem." Během pobytu ani nevyužíval všechny dostupné radosti nachystané pro sportovce v podobě bazénu, posilovny či různých her. "Když jezdíte celý den, dáte si jídlo, rehabilitaci, strečink, pak je večeře a máte toho dost," přesvědčuje.

Legrační šusťáky

Jestli ho něco nadchlo, byl to kontakt se zástupci jiných odvětví. "Byli v pohodě. Nikoho jsem neznal, ale seznámil jsem se. Rozebírali jsme, kdo dělá jaký sport a jak se hodnotí. Ostatní nevěděli nic o snowboardu a já zase o biatlonu nebo boulích. Třeba jsme řešili, kdo se u svého sportu nejvíce baví," přibližuje námět debat Černík.

Vyzkoušel si i oficiální ošacení české výpravy. "Samozřejmě jsem ho měl. Byl to zvláštní pocit obléknout se do šusťákové soupravy. Bylo vtipné, když jsme se v oficiálním oblečení potkali. Takové veselé, protože normálně se scházíme v džínách a tričku," usmívá se Černík.

Zúčastnil se i slavnostního zahájení. "Chtěl jsem to vidět živě," vysvětluje. Nástupové oblečení české výpravy ho však příliš nenadchlo. "K tomu bych se raději nevyjadřoval. Použité materiály byly všelijaké," zavrtí hlavou rázně.

Jezdí pro radost

I když ho účast na Hrách pod pěti kruhy těšila, je rád za pravidelné podniky světového poháru. "Jezdit pořád takové závody jako na olympiádě bych nechtěl. Byli tu nejlepší jezdci světa na rampě, ale bylo to upjaté. Chyběla mi větší volnost. Možnost zajezdit si, kdy se mi zachce. Ale je jasné, že na olympiádě tohle nejde," pokrčí smířlivě rameny.

Právě volnost je pro snowboardisty typická. Nic neřeší. Třeba Kanaďan Rebagliati v Naganu vyhrál slalom, aby později v jeho těle dopingové zkouška odhalila zakázanou látku THC. Černík ujistil, že kdyby v Turíně přišel dopingový komisař a požadoval vzorek moči pro  kontrolu, bez problémů by vyhověl. "Klidně bych se mu vyčural," směje se.

"Lidi, kteří jezdí světový pohár, nechtějí mít problém s dopingem, protože je to negativní reklama pro jejich sponzory. Neměl jsem žádné obavy. Člověk se musí rozhodnout dopředu, jestli chce jet závod na olympiádě. Nemůže pak přece hulit trávu. Mně to žádný problém nedělá," ujišťuje.

Na celý problém má osobitý názor. "Fotbalová kultura je o chlastu a cigaretách, snowboardová zase více o hulení trávy. Vždy tu bude a není zase tak špatná. Myslím, že to škodí méně než cigára a chlast."

Olympiáda? Jako jiná akce, komerční závod

Po debatách v olympijské vesnice ho těší, že narozdíl od většiny sportovců si užívá při přípravě slastné volnosti. "Když chci, tak mohu jezdit pro radost v Peci pod Sněžkou nebo třeba na Aljašce. Když je pěkné počasí, tak si den na kopci vážně užiji. Když je hnusně, starám se o své osobní záležitosti. Ostatní to musí vydřít."

Po kratším přemýšlení rozebírá téma olympijské myšlenky. Je přesvědčený, že už je překonaná. "Všude je tady spousta reklam. Je to jako každá jiná akce, komerční závod," přemítá. Sám s naplněním přísných regulí s ohledem na sponzory neměl problém. "Přelepil jsem helmu, na oblečení jsem žádné nápisy neměl."

Narozdíl od kolegů si před olympiádou ani nenechal nikým pokřtít své prkno. Petra Elsterová měla přitom za kmotru herečku Lucku Vondráčkovou, Michalu Novotnému dokonce posvětil lyžařskou výbavu prezident Václav Klaus. Černík dokonce ani nestihl na druhou z akcí zajít, protože byla jen pár hodin před jeho odletem do Turína. "Byl jsem pozvaný. Ptal jsem se, jestli nemůže prezident přijít o dvě hodiny dříve. Říkal, že nemůže, takže to nevyšlo," culí se spiklenecky český reprezentant.

Kamarád Pollert je fajnový týpek

Kolegy však neodsuzuje. Je přesvědčený, že i takové akce k jeho sportu patří. Stejně jako film Snowboarďáci. "Jde o zviditelnění sportu. Všichni si myslí, že je to nějaká móda. Ale profesionální snowboarding je o něčem jiném. Výkonnost je vážně špičková. Ti nejlepší kluci si vydělávají velké peníze," upozorňuje, že opovrhování není na místě.

Sám je právě pro své jednoznačné a pro mnohé nepřijatelné názory přirovnáván k Lukáši Pollertovi. Kanoistovi, který prodal zlatou, respektive stříbrnou olympijskou medaili z Barcelony a Atlanty. "Máme toho hodně společného. Párkrát jsme spolu byli na pivě. Je to fajnový týpek. Když něco dělá, tak na sto procent," netají se Černík obdivem k současnému lékaři.

"Lukáš je zodpovědný. Vážím si ho za to. I za jeho názory. Můžu si s ním popovídat o práci, o holkách, o mejdanech, prostě o čemkoli. Ale nebudu druhý Pollert, protože každý člověk je individualita. A hlavně, on vyhrál olympiádu," směje se Černík. Byl by schopný také prodat medaili? "Není potřeba spekulovat. Já zásadně řeším přítomnost. Proč se budu zabývat něčím, co není. To je ztráta času a energie," dokazuje, že má jasně daný směr.

Karel Felt, Radek Malina, Právo

Zrušit


Časová osa: Vancouver 2010

Filtr článků - Vancouver 2010


Podsekce:

                 

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..