Článek
"Bylo mi báječně. Krásně jsem se vyklusával a srovnával si v hlavě myšlenky, co se vlastně stalo. Teprve mi docházelo, že mám olympijskou medaili. Já, o němž se říkalo a psalo, že jsem sice dobrý, ale na velkou medaili asi nedosáhnu. A já mám olympijské stříbro," říká a v očích mu jiskří plamínky štěstí.
Jsem rváč, i když na to nevypadám
V osmadvaceti letech vstoupil mezi nesmrtelné. Na olympijské medailisty se nezapomíná. Navíc i v lyžování už si lze vydělat nějakou tu korunu na přilepšenou. Popularita také umí zvednout nosánek nahoru. "Medaile ani peníze mě rozhodně nezmění," kroutí odmítavě hlavou. "Určitě si nekoupím nějaké rychlé auto nebo je nerozházím. Na baráku jich nikdy není dost. Určitě je investujeme rozumně, aby přinesly užitek," pokyvuje hlavou, jako by už věděl, kam přesně přijdou.
"Nemám strach, že by se ze mne stal rozmařilý milionář," říká svým typickým humorem. I když by to člověk do něj možná neřekl, umí položit okolí nečekanou vtipnou hláškou. Jestli ho něco trochu zaskočilo, je veliký zájem o jeho osobu. "Zdá se mi až přehnaný, ale to je olympiádou. Ono to zase ustane," slibuje si víc klidu. "Dostal jsem spoustu gratulací. To je moc příjemné, člověk si uvědomí, kolika lidem udělal radost. Mně to pomáhá, opravdu. Cítím větší sílu a víc si věřím," říká přesvědčivě.
"I když na to nevypadám, jsem na trati rváč a chci pořád vyhrávat. Je mi jedno, jaký je to závod. Prostě do toho jdu vždycky naplno. Proto jsem nemohl taktizovat ve skiatlonu. Kdybych se vezl, dopadlo by to stejně. Nejsem sprinter, ale sázím na tempo. Snažil jsem se utéct, ale sám jsem neměl šanci. Ostatní mě to nechali odtáhnout. Mám ale příjemný pocit, protože většina lidí mi napsala, že jsem udělal závod, i když jsem skončil desátý. I pro takový pocit závodím," přiznává.
Boží dar, to sedí
Když podepisuje pohlednici, kde už je zvěčněná Kateřina Neumannová, nad povzdechem, jestli na ni přibude ještě nějaký medailista, zahlásí: "Tak já budu v neděli na padesátce makat a podepíšu se ještě jednou." Kéž by. Když se řeč stočí na stále bolavé téma špatně přihlášené nedělní štafety, neuhne ze svých názorů ani o milimetr.
"Tvrdím, že bychom medaili neudělali. Milan Šperl nemá formu jako ve Val di Fieme a Dušan Kožíšek nebyl o tolik horší. Samozřejmě se mohu mýlit a to, co říkám, není nic proti klukům, ale říkám na rovinu svůj pocit. Sám bych byl příjemně překvapen, i když se to vyvíjelo tak skvěle. Co mě však štve, jsou lidi u nás doma. Květoslav Žalčík udělal obrovskou chybu, ale nejde přeci o život a on se chlapsky přiznal. Kolik takových lidí u nás je... Pro mne zůstane dobrým chlapem, který udělal pro české lyžování opravdu hodně," tvrdí a lehce zrudne ve tváři, protože z duše nesnáší nespravedlnost.
S manželkou Kateřinou a malým Matyáškem žijí na božím Daru. "Boží Dar, to jméno sedí. Tady je nám krásně. Vyjdu z domu, nazuju lyže a jsem v nádherné přírodě. A když není sníh, sednu na horské kolo nebo si jdu prostě jen tak zaběhat. Tady jsem doma. Je tu spousta skvělých lidí. Nechci odtud. Rád pomáhám i místnímu lyžařskému oddílu. Baví mě to. Nějak si ale nemohu zvyknout, když na mne děti koukají jako na svůj vzor. Já ho měl ale také, fenomenálního Švéda Gunde Svana. Chtěl bych pro lyžaře na Božím Daru ještě hodně udělat," přeje si.
Spíš manažer než trenér
Student Vysoké škole báňské, oboru ekonomika, management a informatika veřejné správy rozhodně nepřemýšlí, že by skončil u horničiny. "Nedělejte ze mne Mirka Dušína. Nejsem žádný vzorňák. Učím se na poslední chvíli, bývám také líný. Na všechno mám dost času, a pak to honím. Mám svoje mouchy, jako každý," praví a ke svojí budoucnosti dodá: "Ještě chci pár let běhat. Pak se uvidí. Chtěl bych nějak zůstat u lyží a věnovat mladým v oddíle. Docela by mě bavilo dělat manažera v lyžování, ale nejprve bych chtěl v zahraničí získávat zkušenosti a naučit se jazyk. Trenéřina? Spíš ne a nebo jen u mladých. Ti jsou ohebnější."
Sám prý rozhodně nebyl dříč a kolikrát se mu nechtělo. Pro velké lyžování ho objevil už jako žáčka Miroslav Petrásek a pořád jim ten vztah drží. "Pohoda. Nebudu říkat nic z naší kuchyně. To je naše věc," odmítne prozradit, jestli se také někdy nepohádají. On totiž vůbec nerad vynáší, proto "mlžil" i při aféře se štafetou.
Tchyně už si z něj utahovat nebude
Prý není šéfovský typ, ale... "Doma si teď budu moci víc dupnout," řekne s úsměvem. Vzal si totiž dceru Heleny Šikolové-Balatkové. Ano, té, která vybojovala bronz na 5 kilometrů na ZOH v Sapporu v roce 1972. "Tchýně si mě dobírala, kdy také přivezu medaili. Tak už ji mám a lesklejší. Ale prohru vzala sportovně a blahopřála mi," praví s kamennou tváří, ale šibalské oči mu jen hrají. České mužské lyžování má svého krále. Lukáš Bauer totiž získal první individuální běžeckou medaili. "Ale Katka Neumannová jich má víc. Ona je královna," rozloučí se.
