Článek
Jak se po tom celém olympijském zápřahu cítíte?Cítím se nemocně, unaveně. I když to vypadalo, že jsme po třicítce nemoc zažehnali, tak po závodě propukla. Beru antibiotika. V neděli jsme celý den balili, večer jsme přejeli do Turína, byla jsem na závěrečném ceremoniálu a ráno v půl páté jsem vstávala. Všechno se to teď sečetlo. Už se těším domů.
Jaký pro vás byl závěr her v roli vlajkonošky?Do určité míry jsem si to užila, přijít na plochu, to pro mě byla čest. Kotel, plný stadion. Bylo to hezké, ale musím, přiznat, že jsem tam nevydržela do konce. Bylo docela chladno a nebylo mi úplně nejlíp. Odešla jsem půl hodiny před závěrem, představa hrnoucího se davu mě děsila, šla jsem do turínské vesnice, kde jsme spali poslední noc.
Na letišti byl kolem vás docela frmol. Jaké přívítání vás čeká na Zadově?O ničem nevím. Jestli někdo přijde, bude to fajn. Hlavně se ale děsím, až začneme vybalovat auto plné věcí. Přijelo už v noci z neděle na pondělí.
Přibudou vaše nové medaile na strom-medailovník ve vašem penzionu?Zatím medalie z mistrovství světa a olympiád na stromě nemám. Přece jen není tolik pod dohledem, abych tam cenné medaile jen tak věšela. Do budoucna ale počítám s vitrínou jištěnou zámkem a z olympijských medailí by mohla být výstava. Realita zatím ale bude taková, že skončí v trezoru u těch ostatních. Zatím jsem měla jiné starosti, než dělat přihrádky na medaile. Snad časem.
Když se vrátíte v myšlenkách před zlatý závod, jak moc jste věřila, že to vyjde?Věřit se nedá, lze jen doufat. Vzhledem k problémům jsem byla nad věcí. Říkala jsem si zkusím to a uvidíme. Ve větší formě jsem byla ve skiatlonu. Při třicítce jsem našla sílu na závěr, ale při skiatlonu jsem se cítila líp, byla jsem schopná se závodem něco dělat. Ale tak to bývá. Ne vždy výsledek odpovídá tomu, jak se člověk cítí.
Jako první gratulantka se k vám v díli třicítky hrnula dcera Lucka, jak ve dvou a půl letech vnímá vaše závodění a medaile? Bere si je a dost s nimi mlátí o sebe. Už jí je radši nepůjčuju, nevím, co vydrží. Určitě vnímala, že jsem závodila, ale nerozezná rozměr akce. Nerozlišuje svěťák a olympiádu, ale když se dívá na televizi dokáže poznat třeba naše kluky podle kombinéz.
Po příletu je kolem vás nával. Jak Lucka zvládá obří mediální zájem?Jednoho fotografa se nelekne. Zpravidla za lízátko a za bonbony udělá všechno. Ale tohle ji trošku překvapilo a moc se jí to nelíbilo. Jinak je zvyklá, bere to normálně, žije v tom od mala. Že přijde novář, jí přijde normální.
Váš podmanivý olympijský příběh skončil zlatě. Nenapadlo vás kacířsky, že je to vlastně dobře a že jste si to o to víc mohla vychutnat?Mělo to omáčku okolo, že. Ale kdyby to přišlo dřív, vůbec bych se nezlobila. Ale je pravda, že v tuhle chvíli to líp nemohlo dopadnout. Nedá se ale plánovat a čekat na poslední závod. To by bylo špatné. Snažila jsem se dřív, ale tentokrát při mě stálo štěstí víc, než při předchozích závodech, kdy ke zlatu nebylo daleko.
Říká se, že po úspěchu hned sportovcům nedochází, co se jim povedlo. Jak to bylo u vás?Užila jsem si to posledních deset metrů do cíle. Když už jsem věděla, že mě předjet nemůžou, když už se čára blížila, docela jsem si to všechno uvědomila. Byl to zvláštní pocit. Takový blesk. Pak přišla nekonečná řada rozhovorů a doteď nebyl čas si to vychutnat. Navíc od druhého dne se mi přitížilo a byla spousta práce s balením. Doufám, že to vychutnám v klidu doma na Šumavě.
Zlatý závod jste tradičně končila pádem za cílovou čarou. Vstává se pak po úspěchu lépe?Po desítce jsem se nemohla zvednout hodně dlouho. I tentokrát jsem toho měla dost. Ale psychika dělá strašně moc. Asi to jde lépe. Když tam člověk nechá všechny síly a dopadne to dobře, oklepe se rychleji, než když je k medaili kousek.
Řada lidí se přiznala, že uronila slzu po vašem triumfu. Jaký jste u obrazovky zpětně měla pocit vy? Docela se mi to líbilo. Konec byl docela rychlý. Přes satelit jsme tam mohli sledovat Českou televizi, takže jsem to viděla několikrát a prožívala jsem to znova: na kopci jsem byla ráda, že žiju. Pak jsme utrhli Norku Steirovou, vypadadlo, že medaile už bude. A na začátku té opravdu mimořádně dlouhé cílové rovinky jsem viděla, že mě nikdo nedojíždí. A pak znovu ten pocit, že ty dvě nejsou až tak daleko. Říkala jsem si sakra musím to zkusit. Bylo topěkné, když jsem se na to zpětně dívala. Líbila jsem se sama sobě.
Co televizní komentář Pavla Čapka a Zuzany Kocumové?Nejdříve mě trošku odepsali, ale na jednu stranu se jim ani nedivím. Já bych taky na sebe nevsadila ani pětikorunu. Je to hezké Pavel Čapek to prožíval opravdu spontánně. Mluvila jsem s ním před olympiádou a říkal mi, že ještě nikdy nekomnetoval olympijské zlato, jsem ráda, že jsem mu tenhle zážitek připravila.
Potkala jste po bitvě i vašeho známého finského trenéra, který vám radil?Potkala, byl spokojený...
... že jste ho poslechla, když vám radil, že na rozdíl od skiatlonu máte při třicítce útočit až v úplném závěru?Ale já jsem ho neposlechla, mě vlastně nic jiného nezbylo.
Probírali jste se servismanem Olssonem klasickou desístku, při níž vás o cenné sekundy možná připravily jen hůře namazané lyže?Nebavili jsme se tom. Na desítce drobný stín samozřejmě zůstal. Jsou na to různé názory. Ulf to vidí jinak než ostatní, ale až dejme tomu budeme po sezóně řešit budoucnost, určitě se k tomu vrátíme. V Itálii bylo třeba myslet na další závody. A kolem třicítky už vše kolem servisu fungovalo perkfektně. Je třeba to nechat uležet. A pak řešit podle toho, jak se dál rozhodnu.
Sezóna pokračuje, neleká vás ale coby olympijskou vítězku nápor společenských povinností?Jestli se dám rychle do pořádku jsem připravená tyhle věci odložit až na dobu po Světovém poháru. Trénovala jsem dost dlouho na to, než abych sezónu končila už v únoru. Vynechala jsem hodně závodů. Vcelku mám chuť pokračovat. Do odletu do Skandinávie příští pondělí plánuju jedinou věc. Víkend v Liberci. Vrcholí tam akce Hledá se nová Kateřina Neumannová". Pojedou tam vítězové regionálních kol. Chci tam i potrénovat.
Jaké ambice máte ve Světovém poháru?V celkovém hodnocení už myslím moc šancí nemám. Jsou lyžaři, kteří upřednostňují celkové pořadí ve svěťáku, ale pro mě jsou prioritou medaile. Ale zajímají mě jednotlivé závody seriálu. Jede se třicítka na Holmenkollenu. Úspěch právě tam je pro mě takovým nesplněným přáním. Netvrdím, že tam jedu vyhrát, ale pokusím se zajet dobrý závod.
Ale lyže asi hned tak neobujete...Naposledy jsem je měla v pátek v cíli třicítky. Jsem domluvena se Standou Frühaufem (trenér - pozn. aut.), že se sejdeme v úterý ráno, ale nevím jestli to zdravotní stav dovolí. Myslím, že bude jen nějaká zdravotní procházka.
Stavíte se na bájném šumavském místě u Matesa, kam si před závody chodíte pro štěstí?Určitě. Na velký trénik to nevypadá. Vezmu to ale po šumavských výhledech, které mám ráda. Měla bych tam dojet poděkovat.
Co říkáte tomu, že jste se dostala až na známku?Jen jsem se tomu pousmála. Doufám, že mě budou lidi často lepit.
Co si dopřejete jako odměnu za zlato?Bude záležet, jak vykrystalizuje program po návratu z finále svěťáku v Japonsku. Ráda bych odjela pár dnů na sjezdovky. Ne moc daleko na tři čtyři dny. A nějaká dovolená u moře určitě taky bude.
Nebude se vám po startech na olympiádě stýskat, přece jen jste během šesti her hodně zažila... Skončilo to nejlíp, jak mohlo. Doufám, že to není moje poslední olympiáda, nicméně příště se tam pojedu podívat v trošku jiné pozici. Na posledních třech olympiádách jsem bojovala o medaile, takže jsem si to moc neužívala. Buď tam jede člověk závodit nebo se tam společensky bavit. V Naganu jsem měla štěstí, že už jsem měla vše odjeto a teprve vrcholil hokejový turnaj, něco jsem si taky užila. Teď jsem nebyla nikde kromě Pragelata. Rozloučila jsem se s olympiádou sportovně, ale určitě se ještě nějaké zúčastním.
Budete umět fandit bývalým soupeřkám?Časem získám odstup a nebudu mít ten pocit, že bych tam mezi ně měla vletět a mít lyže na nohách. Ambice jsem si splnila, teď olympijská zápolení přenechám jiným.
Jak jste se v Itálii potkávala s často zmiňovanými organizačními zmatky?Prakticky jsem je neregistrovala, ale bylo to proto, že jsem bydlela jen dvě stě metrů od startu. Nebyla jsem závislá na tamní dopravě. Musím potvrdit, že sportoviště byly perfektní, málokdo si mohl stěžovat, ale problémy nastávaly za branami areálů. Pro mě bylo nepochipetelné třeba to, že jsem po závodech při dopingové kontrole odevzdala moč na stadionu a pak jsem musela ještě na odběr krve do vesnice do Sestriere. Tam jsme jeli skoro hodinu. To mi přišlo nedomyšlené. Zažila jsem také hry, které měly lepší diváckou kulisu. V Naganu to bylo ale i horší. Závodili jsme pro servismany a pár japonských diváků. V Itálii mi ale připadlo, že městečka příliš hrami nežijou. Na dřívějších olympiádách po večerech hrály kapely, tady nebylo příliš věcí, jak by se mohli diváci po závodě bavit. Možná i to byl důvod, proč se jim do hor nechtělo jezdit.
Bylo vám při olympiádě líp s Luckou nebo bez ní?Ze začátku jsem ji měla sebou, ale když přišly první dva závody - skiatlon i desítka - poslala jsem ji domů, abych přece jen měla větší klid. Jak na spaní, tak na regeneraci. Ale pak jsem byla hrozně ráda, že se vrátila. Kromě toho, že jsem se na ni těšila, i z psychologikého důvodu. Když tam byla, apartmán dýchal úplně jinak, byla úplně jiná atmosféra. O závodech jsem přemýšlela daleko míň a žila jsem normálně a možná to bylo ku prospěchu věci. Extrémní koncentrace je někdy kontraproduktivní.
Jak Lucka lyžuje?Na běžkách popochází, na sjezdovkách začíná. V Itálii jsme ji dvakrát chtěli vzít, ale nechtěli ji pustit na vlek. Může se tam až od tří let. Jsou to ale někdy příhody. Jednou jela do střediska, kde sjezdoval i pan prezident při své návštěvě. V serpentýnách se pozvracela cestou tam i zpátky, navíc ji nepustili na vlek, takže z lyžování měla zkažený den. Baví ji to chvilku. Lyžuje, ale nenutím ji do toho.
Dokážete si představit, že do Pragelata či Sestriere někdy pojedete obhlédnout místo zlatého činu? Do Pragelata bych asi na dovolenou nejela, ale možná tam jednou podniknu s dítětem nebo dětma vlastivědný zájezd, ale třeba je to nebude zajímat. Na sjezdovky bych tam však určitě jela. Loni jsem si v Sestriere parádně zasjezdovala během pár dnů po Světovém poháru. Ale letos ta část, kde se jely chlapské rychlostní disciplíny a kde jsou ty sjezdovky nejhezčí, byla do konce olympiády zavřená. Moc se tam lyžovat nedalo.
Říkala jste s dětmi. A že je" to zajímat nebude...Ji nebo je. To já teď nevím. Zatím tedy ji (smích). To je věc, kterou v tuhle chvíli zatím moc neřeším.
Kdy si dáte oblíbené červené víno, když berete antibiotika?Dala jsem si už v Itálii. Teď se musím zamyslet, jak oslavy zorganizuju. A dám si, až budu mít chuť.
Rozhodnutí o pokračování či konci kariéry chete vyřknout v dubnu, ale přibylo vám už teď v těchto dnech nějaké pro či proti. A budete rozhodovat sama, nebo hodně dáte na své okolí?Možná přibylo jedno malé bezvýznamné proti. Teď už můžu být jen horší Ta pozice je taková, že když dál budu lyžovat, nic jiného než zlato, nebude široká veřejnost brát jako úspěch. To není úplně dobré, ale prostě to tak je. U nás to tak funguje. Ale na druhou stranu říkám, že ten sport mám furt ráda. Lidi kolem mě jsou s mým lyžováním natolik spojeni, že jejich názor, budu vnímat, ale rozhodovat budu z velké části sama.
