Článek
„Projít kvalifikací je stále náročnější. Ale každému hráči bych účast na mistrovství světa přál. Mistrovství Evropy je krásné a být jeho součástí je skvělá záležitost. Ale šampionát, kde se sejdou nejlepší hráči planety, je ještě o kus dál," vypravuje šestapadesátiletý rodák z Brna.
Ještě před listopadovou revolucí 1989 coby brankář Sparty pod taktovkou Jozefa Vengloše zažil euforii z postupu na světový šampionát, který v roce 1990 pořádala Itálie. „Tehdy jsem byl rád za šanci v kvalifikaci," připomíná, že jedničkou mohl být klidně Luděk Mikloško či Peter Palúch. „Nebylo to o mně, ale o celém mužstvu. Však jsem během kvalifikace taky vyrobil jednu chybu, po níž jsme inkasovali," připomíná okamžik z října 1989, kdy doma s Portugalskem neudržel lehký míč z přímého kopu a hosté dorážkou snadno přišli k vyrovnání.
Jenže těsně před koncem československý tým hrající v deseti juchal v euforii, neboť Michal Bílek vykouzlil z trestného kopu parádní vítěznou trefu. „Trenéři mě podrželi a dali mi šanci znovu," popisuje Stejskal, že mu slabší chvilka nezlomila „fotbalový" vaz.
Československý tým se tak mohl těšit do Itálie. „Když jsme odjížděli, nikdo nám nevěřil. Přípravná utkání se nám vůbec nedařila a všichni nám říkali, ať si nebalíme věci na dlouho, že stejně po skupině pomažeme domů," směje se Stejskal.
Nejsilnější vzpomínka
Přáteláky tehdy skutečně mnoho důvodů k optimismu nedávaly. Národní tým prohrál s Německem, Španělskem, Anglií, a dokonce s Egyptem. Jenže se startem mistrovství světa na Apeninském poloostrově přišel zlom. V úvodním představení Československo rozdrtilo USA 5:1. „Ten zápas pro mě představuje nejsilnější vzpomínku z celého mistrovství. Bylo těsně po revoluci, lidé mohli prvně v dějinách svobodně cestovat," připomíná Stejskal dobu po sametové revoluci
„Když jsme přijížděli autobusem ke stadiónu, byli jsme u vytržení z množství fanoušků s našimi vlajkami. Když jsme vyběhli k rozcvičení, ten dojem ještě narostl. V okamžiku, kdy jsme se pak vraceli ze šaten na stadión, zůstali jsme ohromeni. Realita předčila očekávání. České vlajky zakrývaly snad polovinu tribun. Nikdy jsme nic takového nezažili. Podpora diváků byla obrovskou motivací a současně představovala závazek," šátrá ve vzpomínkách Stejskal.
V druhém duelu na šampionátu udržel nulu s Rakouskem a Československo mělo před posledním duelem skupiny proti Itálii jistý postup. „V Římě nám ztuhnul úsměv. Olympijský stadión pojmul třiasedmdesát tisíc diváků. A sedmdesát tisíc fandů bylo Italů. Naši se tam asi nedostali. Když Taliáni stáli a zpívali tu jejich ráznou hymnu, bylo nám ouvej. Jakmile se ale začalo hrát, už jsme to nevnímali," líčí Stejskal bitvu, která skončila dvougólovou prohrou.
Následně Venglošova družina v osmifinále porazila Kostariku, ve čtvrtfinále však Lothar Matthäus proměnil pokutový kop, jiná branka nepadla, a tak postup slavili Němci, pozdější mistři světa.
„Z toho zápasu mám jedinou hmotnou vzpomínku na šampionát, kterou představuje německý dres. Ale není brankářský, ten jsem nechtěl. Jenže jak nebyla ještě na trikách jména, tak ani pořádně nevím, komu patřil," směje se Stejskal.
Zaměří se na gólmany
Až usedne při bitvách na ruském šampionátu k televizní obrazovce, žádná nostalgie jej nepřepadne. „Se mnou to nikdá nic nedělalo. Já si nikdy nepouštěl žádný z tehdejších pěti zápasů. Přísahám! Jen jednou mě známí prostřednictvím telefonu upozornili, že zrovna v televizi opakují osmifinálový duel s Kostarikou. Tak jsem tehdy viděl konec druhého poločasu," říká Stejskal.
Nejvíce se těší na výkony brankářů. „Jsem pochopitelně trošku poznamenaný svým postem, takže pozoruji, jak se chovají v konkrétních situacích. Při centrech, sólových nájezdech, v rozehrávce," přibližuje Stejskal.
Nikdy jej nepřepadají myšlenky, že by raději chytal v současném fotbalové světě. „Ani náhodou. Současný styl, kdy brankář plní vlastně roli libera, by nebyl nic pro mě. Jsem rád, že jsem si to odchytal tenkrát," culí se Stejskal.
„Vždyť já uměl levou, ale pravou jsem se nikdy nedostal na úroveň, abych balón poslal do prostoru, kam jsem chtěl. Naštěstí ještě tehdy nešlo o nutnost. Ale když jsem přestoupil do Anglie, hodně jsem s tím bojoval," popisuje Stejskal. „Když jsem napálil míč kamkoliv do hřiště, aby se o něj dal svést souboj, všichni byli spokojení. Ale jak letěl balón do autu, byl malér a všichni bučeli," vybavuje si Stejskal angažmá v Queens Park Rangers, které mu vyneslo i účinkování na šampionátu v Itálii.
Světové mistrovství vnímá vždy jako přehlídku fotbalové elity, brankářské posty nevyjímaje. Když v podzimní baráži ztratil Gianluigi Buffon šanci na šesté mistrovství světa, Stejskal se čtyřicetiletou italskou legendou soucítil. „Viděl jsem celý zápas se Švédskem. Šlo o nezáviděníhodné ukončení reprezentační kariéry. Přitom Italové jsou vyloženě turnajovým týmem. Ze skupiny většinou prolezou s odřenýma ušima, ale pak jdou daleko. Bylo mi ho líto," připouští česká brankářská legenda.
Stesky brankářů provázející každé zavedení nového míče pro konkrétní šampionát bere s rezervou. „Měli jsme šanci balóny pro Rusko testovat. Nepřipadaly mi odlišné. Ale je fakt, že když se pro mistrovství Evropy v Portugalsku nasadilo Roteiro, byl s ním problém. Jak byl šedivý a měl pruhy, ve vzduchu vypadal opticky jinak. Zejména když se začal točit. Ale teď už se výrobci vracejí barevně i technologicky k tradicím," připomíná Stejskal, že Telstar 18 určený pro zápasy v Rusku kopíruje míč z roku 1970.
