Hlavní obsah

Býval jsem impulzivnější. Růža mě naučil občas ubrat plyn, říká Jandač

Jan Škvor, Libor KalousSport.cz

Jednu zkušenost už se zimní olympiádou má, před osmi lety byl coby asistent Vladimíra Růžičky u sedmého místa ve Vancouveru. V Pchjongčchangu však bude 49letý Josef Jandač hlavním velitelem českých hokejistů a při absenci hráčů NHL cítí větší šanci na zisk některé z medailí.

Foto: Sport.cz

Josef Jandač uděluje pokyny svým svěřencům na tréninku hokejové reprezentace.

Článek

Co se vám hned vybaví, když si vzpomenete na ZOH 2010?

Zjistil jsem, že emočně je olympiáda něco úplně jiného než mistrovství světa. Hry nejsou jen o hokeji, člověk vnímá celou českou výpravu, všichni si navzájem fandí, je to semknutější. Nezapomenu na jeden ze dvou zlatých závodů rychlobruslařky Martiny Sáblíkové, který jsem viděl osobně, moc se mi líbil i zahajovací ceremoniál. Mám ale i negativní vzpomínky.

Zejména čtvrtfinálovou porážku 0:2 s Finskem?

Přesně tak. Jako jeden z mála členů týmu jsem ve Vancouveru zůstal až do konce turnaje a dodnes si vybavuju to zklamání, že v hledišti koukám, jak o medaile místo nás hraje někdo jiný. I při letu zpátky do Prahy jsem byl smutný a zaražený. Realizační týmy jiných českých sportovců si toho všimly a utěšovaly mě, že na příští olympiádě to třeba dopadne líp. Až mě jejich řeči otravovaly, protože jsem si říkal, že další olympiádu už vůbec nemusím zažít.

Pomůže vám nyní, že už jste olympiádu zažil? Že alespoň trochu víte, co vás čeká?

Každá taková zkušenost může jenom pomoct. Vím, jak jsme se před osmi lety trápili v osmifinále s Lotyšskem, které jsme porazili až v prodloužení. Hráli jsme hrozně, po ztrátě dvoubrankového náskoku nastala panika a zjevila se vidina neúspěchu, že bychom ani nemuseli být ve čtvrtfinále. I proto by teď vůbec nebylo na škodu se osmifinále vyhnout a jít rovnou do čtvrtfinále. Pak by se nám pro něj mohl i rýsovat přijatelnější soupeř.

Několikrát jste řekl, že byste v Pchjongčchangu radši viděl i hráče z NHL. Neotvírá se však při jejich absenci českému týmu větší šance na medaili?

Malinká výhoda to z tohoto pohledu pochopitelně je, to si nemusíme nic nalhávat. Už tu nebude top kandidát na zlato Kanada, šance dalších týmů se zvyšují. O to to bude zajímavější, za největšího favorita ale považuju Rusko.

Co bude nejdůležitější u vašeho výběru?

Hlavně musíme udělat výbornou partu a semknout se. Věřím, že se všichni na ledě budou rvát za nároďák a jediným zájmem bude týmový úspěch. Všechno ostatní musí být upozaděno. Nechci mluvit za hráče, ale mám pocit, že má touha je snad ještě větší než celého mančaftu dohromady. Strašně moc bych si přál přivézt medaili.

Cítíte nervozitu? Přijde mi, že už na střídačce působíte klidněji než dřív.

Je pravda, že jsem býval větší nervák, mnohem impulzivnější. Vím už ale, že se na střídačce musíte umět kontrolovat. Je taky rozdíl trénovat klub a nároďák. V klubu s hráči pracujete dennodenně, a tak vás znají. A vy zase víte, co na ně zabírá.

Kdežto v reprezentaci?

Když budu na střídačce skákat a hráče tepat, nebudou vám už třeba chtít na nároďák jezdit a nebude dobrá atmosféra. Kdybych pořád vytvářel napnelismy, nikomu to nepomůže. Růža mě, když jsem mu dělal asistenta, naučil, že je občas potřeba sundat nohu z plynu. Jasně, někdy musíte na střídačce zařvat, musí to ale mít mantinely. Když jenom křičíte, začne se to míjet účinkem. Po roce a půl jako hlavní trenér nároďáku už ale malinko začínám přitlačovat.

Jak hodně při vašem rozhodování během zápasů i v přípravě dáte na své asistenty Kalouse, Prospala a Špačka?

Chci slyšet oponenturu, chci znát jejich názory, jak by danou situaci řešili oni, kdyby stáli na mém místě. Vyslechnu si je, finální rozhodnutí je ale vždycky na mně. Občas to jsou bouřlivější výměny názorů, ale nepřekračuje to určité meze. Mám loajální asistenty, kteří mé rozhodnutí respektují a nevykládají o mně, že jsem blbec. Přesně takhle jsem to měl i já, když jsem v nároďáku dělal asistenta Růžovi nebo Vláďovi Vůjtkovi. Vždycky jsem za nimi stál.

Vadí vám kritické hlasy o zbytečně širokém realizačním týmu, kterým se obklopujete?

Není tomu tak dlouho, kdy se u nás po početném štábu trenérů volalo, protože to světový hokej vyžaduje. Když se podíváte na realizační týmy některých v uvozovkách rozvojových hokejových zemí, jsou třeba i širší. Hokejová pravidla se mění, můžete třeba nechat přezkoumat gól, jestli nepadl po předchozím ofsajdu. Tohle ze střídačky nepostřehnete, na rozhodnutí přitom máte jen pár vteřin. Proto potřebuju i někoho s vysílačkou na tribuně, což má kromě jiného na starosti Jirka Kalous. I požadavky hráčů se zvyšují a je potřeba jim vytvářet servis. Když tak neučiníte, nemáte pocit, že jste pro úspěch udělal sto procent.

Takže byste současný stav neměnil?

Není to tak, že víc hlav, víc ví. Každý z asistentů má naopak svou roli. Já rozděluji a panuji. Je mi jasné, že hráče nemůžete zavalit plno informacemi, ale na zásadní věci o soupeři je upozornit musíte. Jestliže to neuděláte a video používat nebudete, nemáte šanci vyhrát. Už to není jak dřív, že před zápasem řeknete: Tak kluci, budeme makat a ukážeme srdíčko.

Vybavíte si, který první hokejový turnaj na ZOH si přesně pamatujete?

Musím se přiznat, že jako kluk jsem mnohem víc prožíval mistrovství světa, protože se konalo každý rok. Doslova jsem ho žral, vylepoval jsem si novinové články a fotky, dodneška ten sešit někde doma mám. Má první opravdová pozornost k olympiádě se upínala až k Naganu v roce 1998. Ale i tehdy jsem na hokej koukal jako fanda.

Vážně? Vždyť v té době už jste jako trenér vedl prvoligový Beroun...

Přesto převažoval fanouškovský pohled. Mé trenérské kariéře ale Nagano dost pomohlo. V devadesátých letech jsem měl možnost trénovat mužstvo Seoktop Soul, díky zlatu z Nagana rostla v Asii popularita českého hokeje a mě tam jako Čecha brali za velkého odborníka.

Jak jste se vůbec k trénování v Jižní Koreji dostal?

Korejci tehdy přijeli do Berouna na soustředění. Jenže dělali triviální cvičení, která jeli třeba dvě hodiny v kuse. Pak koukli na mé tréninky a zjistili, že jsou mnohem lepší než ty jejich, a jestli bych jim nepomohl. Kývnul jsem, slovo dalo slovo, až z toho vznikla měsíční příprava.

A nakonec vás pozvali i do Soulu...

Měl jsem pomoct ve finále jejich domácí soutěže. Sice jsem jako cizinec nesměl být na střídačce, ale už jen přítomnost člověka ze země olympijských vítězů pro ně byla obrovská psychická síla. Ten titul se opravdu udělal a já tam začal učit hokej studenty, dělal jsem tréninkové kempy, díky čemuž jsem získal finanční svobodu a jistotu.

Za těch dvacet let prošel hokej v Jižní Koreji velkým vývojem, že?

Tehdy tam byl v plenkách, zatímco teď je na vrcholu. Hlavně díky naturalizovaným Korejcům si letos zahrají mistrovství světa elitní kategorie, startují i na domácí olympiádě. Přesto je tam hokej pořád druhořadý sport, z těch kolektivních až za baseballem, basketbalem nebo fotbalem. To ale neznamená, že Korejci nebudou každý zápas domácích hokejistů na olympiádě sledovat. Budou jim fandit a při zápasech, jak jsou zvyklí, pištět.

Budete mít během olympiády čas zajít na nějaký jiný sport?

Moc volna mít nebudu, ve Vancouveru jsem ho měl až po vypadnutí ve čtvrtfinále. Lákalo by mě ale jít se podívat na alpské lyžování, sjezd nebo slalom jsem naživo nikdy neviděl. Něco jiného je sledovat v televizi, jak prudké kopce musejí lyžaři zvládnout. Nikdy vám to nepřijde tak hrozné, jako když jste přímo na svahu a vidíte, jak je navíc sjezdovka zledovatělá. Bavily by mě i skoky na lyžích, dřív jsem se na ně rád díval, protože jsme měli borce jako Ploc nebo Parma. Dneska mi přijde, že roli skoků převzal biatlon, který mezi našimi fanoušky zažívá obrovský boom.

Nominace české hokejové reprezentace pro ZOH 2018:
Pavel Francouz, Dominik Furch, Patrik Bartošák – Ondřej Němec, Jan Kolář, Michal Jordán, Adam Polášek, Vojtěch Mozík, Ondřej Vitásek, Tomáš Kundrátek, Jakub Nakládal – Roman Červenka, Michal Birner, Dominik Kubalík, Petr Koukal, Jan Kovář, Roman Horák, Michal Řepík, Jiří Sekáč, Lukáš Radil, Milan Gulaš, Tomáš Zohorna, Michal Vondrka, Tomáš Mertl, Martin Erat.
Účast na ZOH:
Lillehammer 1994 – 5, Nagano 1998 – 1, Salt Lake City 2002 – 7., Turín 2006 – 3., Vancouver 2010 – 7., Soči 2014 – 5.
Češi se v základní skupině A utkají ve čtvrtek 15.2. s Koreou (13:10 SEČ), v sobotu 17.2. (4:10) s Kanadou a v neděli 18.2. (8:40) se Švýcarskem. Skupinu B tvoří Rusko, USA, Slovensko a Slovinsko, skupinu C Švédsko, Finsko, Norsko a Německo. Přímo do čtvrtfinále postoupí vítězové všech tří základních skupin a nejlepší tým z minitabulky složené z mužstev umístěných na druhém místě. O další čtyři čtvrtfinálová místa se v předkole play off utká zbylých osm týmů.

Reklama

Související témata: