Článek
Čtyřiadvacetiletá Rochetteová spala do šesti do rána a pak se tragickou novinu dozvěděla od zdrceného otce Normanda a svého trenéra Manona Perrona. Dcera svou matku viděla naposledy doma v Montrealu, v olympijském městě se nestačily ani setkat. Smrt je předběhla. Jakoby se s Joanií zastavil čas. Najednou se zdálo všechno, co do té doby dělala, marné, zbytečné a malicherné. Jakou cenu má teď medaile, jaký význam krasobruslení?
Jenže Joannie Rochetteová, která je jediným potomkem své matky, zachovala ledový klid. Jakoby neztratila nejbližšího člověka a svého největšího fanouška. Nepropadla smutku a nářku. Otřela si slzy a její první starostí byl otec. Pak se dokonce přesně v určeném čase objevila na tréninku, čímž dala najevo, že navzdory tíživé situaci bude závodit, i když si vymínila, že nechce být obtěžována médii. „Jsem překvapený, jak dokáže všechno zvládnout,“ říkal prezident kanadské bruslařské federace Benoit Lavoie.
Pilovala dvojité i trojité skoky
Přitom šestinásobná kanadská šampionka v minulosti nepůsobila jako právě kdovíjak silná osobnost. Slzy v očích nebyly u ní po nezdarech výjimkou. Jenže blondýna s vlasy svázanými do ohonu se v neděli objevila v hale jen trochu bledší než obvykle. Působila však vyrovnaně, a nejenže ani jednou nespadla, ale dokonce trénovala dvojité i trojité skoky. Asi ji posílil sport, který může v některých případech připomínat tvrdou řeholi. Vždyť Joannie už jako třináctiletá dívenka nastoupila v Trois Rivières do Perronovy bruslařské školy.
Loňskou vicemistryni světa možná také ovlivnilo setkání s poradkyní kanadského týmu Sylvií Frechetteovou. Ta zažila podobný otřes při olympiádě v Barceloně v roce 1992, kde soutěžila v synchronizovaném plavání a den před závodem se dozvěděla, že její snoubenec spáchal sebevraždu. „Pamatuji si, že jsem byla strašně otupělá. Cítila jsem palčivou bolest, ale nakonec mi došlo, že se z toho dostanu, jen když budu plavat,“ zavzpomínala poradkyně.
Nejlepší terapií proti smutku je závod
„Myslím, že nejlepší způsob, jak uniknout z takové pasti, je závodit. Tělo je na výkon připravené a pro hlavu je to nejlepší řešení. Kluziště bude pro ni podobnou útěchou jako pro mě bazén,“ sdělila Frechetteová. „Nijak jsem ji ale nenutila. Řekla jsem jí, ať už udělá cokoliv, bude to správná volba. A jestliže bude bruslit, tak ať to dělá hlavně kvůli sobě, a ne pro trenéra nebo svou zemi.“
Kanada tak bude držet palce své závodnici mnohonásobně větší silou. Podle mnohých má pátá z předchozích her v Turíně šanci na medaili, i když sama se nikdy neodvážila mluvit o vítězství. „Za své rozhodnutí jet zaslouží Joannie poklonu, ale nikomu nepřeji, aby se musel rozmýšlet jako ona. Pokud člověk dokáže v takové situaci soutěžit, musí být skutečnou osobností. Závod zřejmě pojme v duchu památky na svou matku,“ vzkázal kolegyni stříbrný ze závodu mužů Jevgenij Pljuščenko.
