Článek
Proč jste si pro maratonský projekt vybral zrovna Finsko?
Skandinávii mám dlouhodobě rád, a když jsem bloumal nad mapou, měřil si hranice. Vydělil jsem to číslo 42 a vyšlo mi zase 42, což, jak ví každý fanoušek Douglase Adamse (v knize Stopařův průvodce po Galaxii je 42 odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec), je znamení. A i z praktického pohledu je Finsko přívětivé teplotně i profilem s minimem větších kopců.
Po jakých trasách jste běžel?
Podle map jsem vybíral výhradně cyklostezky a cyklotrasy, ale v části za severním polárním kruhem se cyklotrasy sbíhají na jednu silnici, kde už se občas běží i mezi auty.
Jak vám přálo počasí, které umí být ve Skandinávii proměnlivé?
V noci dvakrát mírně mrzlo, přes den bylo kolem osmi stupňů, což je pro maraton ideální. Paradoxně za severním polárním kruhem v době, kdy tu bylo ještě kolem dvanácti stupňů, překročily teploty i třicítku. Párkrát jsme zmokli, ale nic extrémního.
Mluvíte v množném čísle, měl jste s sebou někoho, kdo vám vezl věci?
Byl se mnou cyklista jako doprovod. Partnerka mě nechtěla pustit samotného, tak jsem slíbil, že se poptám, i když jsem si byl jistý, že nikoho neseženu. Ale hned první člověk, který mě napadl, řekl, že pojede, i když jsme se předtím nikdy naživo neviděli. On si ale vezl hlavně své věci, já běžel s vozíkem na děti, kde jsem měl všechno. Občas jsme se oba potkali ráno a pak až na konci tratě, jindy jsme zašli na kafe, když jsme byli někdy v civilizaci. Byla to spíš taková bezpečnostně-psychologická pojistka.
Kolik jste každý den uběhl, aby vám projekt vyšel?
Co v mapě vypadalo přesně na maraton, bylo v reálu víc. V průměru to denně bylo 44,4 kilometru. Maraton jsem uběhl každý den, někdy víc, když jsem věděl, že tam je přístřešek, dvakrát to bylo přes padesát kilometrů. Někdy jsem to uběhl v kuse, jindy, když bylo třeba v půlce velké město, kde bylo třeba dokoupit potraviny, jsem běh na chvíli přerušil.
Naběháno máte desetitisíce kilometrů, ale únava už se ke konci asi hromadila.
Určitě, ale nikdy jsem se nedostal do velké krize, kdy bych uvažoval, že už to nepůjde. Nohy přes noc zregenerovaly a ráno jsem zase vyrazil.
Jak často jste potkával místní a jak reagovali?
Byly dny, kdy jsem nikoho nepotkal, maximálně jsem viděl auto. Občas někdo zastavil a dal se do řeči, takže mám na Facebooku o pár finských kamarádů navíc.
Jaký originální zážitek jste si z Finska přivezl?
Třeba hned po prvním maratonu jsme se potkali v lese asi kilometr od vesnice a rozbalili stany. Kolem jezdila čtyřkolka a za chvíli za námi přijela, tak jsme si říkali, že snad nebude nějaký problém. A v ní jely dvě asi desetileté holky, kterým táta půjčil čtyřkolku. Ptaly se, co tam děláme, uměly výborně anglicky, asi půl hodiny jsme se bavili. Pak odjely a za dvacet minut jedna přijela s dvěma lahváči, že nám je táta posílá. Tak jsme si říkali, jaká v té civilizaci funguje důvěra, že táta pošle desetiletou dceru v deset večer za dvěma týpky ve stanu s pivy (úsměv). Ale byl to hrozně hezký moment.
Takový výhled měl René Kujan většinu své běžecké cesty.
Své akce často spojujete s výběrem financí pro Sportovní klub vozíčkářů. Kolik se povedlo letos získat?
Chtěl jsem to spojit s číslem 42 a 42 000 korun mi přišlo málo, tak jsem si dal za cíl 420 000. Už od projektu na Islandu jsem byl ve spojení s nějakými sponzory, ČSOB slíbila vybranou částku zdvojnásobit. A teď už máme těch 420 000 i něco navíc.
Sportovní klub vozíčkářů jste si vybral kvůli tomu, že sám jste se po těžké autonehodě učil znovu chodit?
V roce 2007 jsem si při ní vážně poranil páteř a dostal se do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam jsem už začal být o berlích pohyblivý, někteří měli méně štěstí. A slíbil jsem jim, že jestli se ještě rozběhám, i když někteří doktoři říkali, že už to nepůjde, tak bych jim rád pomohl. Tak se snažím každý rok vymyslet nějakou větší akci spojenou s fundraisingem, v rámci projektu Rok jinak jsem pro ně pracoval, dobře se známe.
Finský projekt byl zatím nejextrémnější?
Předtím byl největší oběh Islandu v roce 2012, kde jsem zvládl 30 maratonů za 30 dnů, přeběhl jsem ho i ze severu na jih a ze západu na východ. Nebo jsem běžel od pramene Vltavy k prameni Labe survival stylem, tedy jen s tím, co mám na sobě, co ulovím a natrhám. Maso nejím, tak zvířata mohla být v klidu, naštěstí nějaké lesní plodiny jsem našel. Ale teď s těmi 42 maratony bych se měl dostat do české knihy rekordů, tak se těším, že inspiruju i další běžce a třeba mě někdo překoná.
Jaký další projekt máte v hlavě?
Určitě se chci na sever vrátit a ještě se tam proběhnout. Ale teď budu chvíli hodný kluk doma, starat se o děti a věnovat se partnerce, takže říkám, že v blízké době se nikam nechystám. (úsměv)
