Článek
Jak bleskový přesun z Belgie na sever Čech probíhal?
Ve středu jsem závodila v Lausanne, odkud jsem přeletěla do Bruselu. Můj taťka mi zatím vezl tyče do Lausanne, tam opět naložil mé i Tiny Šutejové a převezl je do Bruselu. Tam mě po závodě naložil do auta, kde byla připravená postel, v půl jedenácté jsme vyrazili a v šest ráno jsme byli tady na Střelnici. Byla jsem celkem vyspalá, musím tátovi vzdát obrovský hold. Bez něj bych to nezvládla. Celý den chodil s mamkou po Bruselu, večer mě koučoval a přes noc vezl sem na republiku, abych mohla závodit se ségrou a splnit si povinnost tady závodit.
Jak se dá auto upravit do lůžkové podoby?
Máme velké auto, dají se sklopit sedačky, rodiče nachystali matraci, peřinu, polštář, taková provizorní postel.
Ráno jste šla rovnou na stadion, nebo jste se mohla v Jablonci ještě někde natáhnout?
Musím poděkovat Ladě Vondrové za azyl, který mi nabídla a jako správná kamarádka mě zachránila. Naštěstí je ranní ptáče, vstává už v 7.30, tak jsme se tam šly s mamkou vysprchovat a připravit, táta dospával v autě.
Nebyl tak nabitý program přece jen trochu rizikový? Skákala jste tři závody ve třech zemích ve čtyřech dnech, k tomu dlouhý přesun…
Rizikové to bylo. Říkala jsem si, že pokud bych se necítila dobře a něco mě bolelo, tak toho nechám. I první myšlenka byla, že jen skočím základní výšku a skončím, ale necítila jsem se špatně. Rozběh nebyl ideální, trochu unavené to bylo, ale nakonec jsem si skočila osobní rekord z dvanáctikrokového rozběhu, tak jsem ráda, že jsem to zvládla a hlavně ve zdraví.
Než jste se dostala na svou základní výšku, neusínala jste v sektoru?
Ani ne, já se fakt cítila vyspalá. Samozřejmě jsem se v noci trochu budila, ale přišla jsem si čerstvá, měla jsem v sobě i několik nakopávačů, nápojů i tyčinek. Myslím, že bych ani teď neusnula, ale už se těším do postele, že to dospím a odpočinu si.
Nedávalo smysl zkusit se domluvit s organizátory na přesun ženské tyče na neděli?
Myslela jsem na to, ale pak mi moje sestra řekla, že dneska letí na dovolenou, takže určitě ne. (směje se) Kvůli tomu to samozřejmě nebylo, ale bylo to navázané i na televizi a i když pro mě by to bylo lepší, tak jsem to nemohla holkám udělat, když se stejně chystají pryč.
Hned první váš pokus byl nezdařený, ještě jste při dopadu zlomila laťku.
Z toho krátkého rozběhu jsem neměla úplně měkkou tyč. Říkala jsem si, že to bude dobré, ale už když jsem padala dolů a viděla laťku pod sebou, trochu mi zatrnulo, protože jsem na ní dopadla přímo patou a bála se, abych si nezvrtla kotník. Tak jsem holkám trochu prodloužila soutěž, než organizátoři přinesli novou laťku. Pak už šlo naštěstí vše na první pokus.
Amálie Švábíková a zlomená laťka po jejím prvním pokusu v Jablonci.
V Jablonci je poměrně chladno, také jste skákala v dlouhých legínách.
Není to tady úplně na plavečky a opalování, zima opravdu je. Na všech je vidět, že jsou docela zmrzlí. Až když vysvitlo sluníčko, bylo to trochu lepší.
Pořád výrazně lepší podmínky než ve středu v Lausanne, kde byla kvůli hustému lijáku soutěž předčasně ukončena.
Myslím, že žádná z nás v takovém počasí nikdy nezávodila. Zima nebyla taková, ale dost pršelo už v rozeskakování, ani jsme nevěděly, jestli nás nechají závodit. Ale soutěž nechali běžet, druhý pokus už jsem skákala ve velkém slejváku. V první chvíli to vypadalo, že se s holkama dohodneme a soutěž ukončíme, pak se počasí tak zhoršilo, že by to bylo opravdu riskantní a nedalo se doskákat.
V Jablonci jste si splnila i přání potkat se na stupních vítězů se sestrou Apolenou, která se dělila o bronz.
To je skvělé. Byl to náš cíl, zatím se nám to nevedlo. Jsem ráda, že teď můžeme vystoupat na stupně společně, má bronz trochu souzený.
Ještě vyšší hodnotu měl ten v Tampere na juniorském mistrovství Evropy. Jak jste její finálový závod prožívala?
Bulela jsem hned, jak skočila těch 435 a tajně doufala, že to na medaili bude stačit. Hned po závodě mi volala mamka, dala mi ségru, tak jsme si společně pobrečely. Pro ni to musí být těžké být neustále ve stínu své starší sestry, teď z něj konečně vystoupila, navíc na stejném stadionu, kde jsem začala své tyčkařské úspěchy, za to jsem byla strašně ráda.
Co vás čeká teď? V pořadí Diamantové ligy jste skončila devátá, k šesti přímo nominovaným můžou organizátoři finále v Curychu ještě někoho doplnit. Myslíte, že je pro vás šance?
Myslím, že už to je definitivní, možná doberou Molly Cauderyovou na divokou kartu. Na jednu stranu mě to mrzí, byl by to super závod, na druhou jsem ráda, protože potřebuju trénovat a chystat se na mistrovství světa. Teď potřebujeme pár kvalitních technických tréninků, které mi chyběly. Jak jsem pořád závodila, práce na tyči není teď ideální. Také se chci zaměřit na rychlost a zase trochu získat sílu.
