Článek
Pak přišlo vyhlášení, česká hymna. Co vám běželo hlavou?
Bylo to hrozně hezké. Byla to moje první hymna a hodně to pro mě znamenalo.
Jaké reakce jste na své vystoupení zaznamenala přímo v Rieti?
Gratulací bylo fakt hodně. Blahopřála mi i Zuzka Hejnová, Lurdes Manuel, za všechny gratulace jsem byla hodně vděčná.
Také na webu Světové atletiky byla vaše fotka na hlavní straně celý den…
To jsem upřímně ani nezaznamenala. Registrovala jsem to jen na stránkách Evropské atletiky, už to mi přišlo husté a vážila jsem si toho.
Vraťme se ještě k finále, které jste vyhrála málo vídaným náskokem odpovídajícím zhruba osmnácti metrům. Věděla jste, že jsou soupeřky až tak daleko za vámi?
Já je moc nevnímala. Celý závod jsem se soustředila na sebe, věděla jsem, že když neudělám chybu, můžu běžet rychle.
Běžela jste opravdu rychle. Co vám blesklo hlavou, když jste viděla čas 55,19?
Nevěřila jsem, že tam fakt svítí padesát pět a ještě takhle nízkých, to bylo úžasné. Až pak jsem se dozvěděla, že jsem s ním druhá nejrychlejší dorostenka v historii za Sydney McLaughlinovou-Levroneovou, která je můj vzor. A také, že je to ostrý limit pro mistrovství Evropy dospělých v Birminghamu…
Zvažovala jste, jestli na dospělou Evropu jet, nebo se držet plánu startovat na juniorském mistrovství světa v Eugene na stovce překážek?
Samozřejmě mě to napadlo, trenéra taky. Ale řekli jsme si, že máme jasný plán a v něm budeme pokračovat. Jsem ráda, že v Eugene můžu jít zase jinou disciplínu a rozvíjet se. Chtěla bych si tam zaběhnout osobák a uvidíme, na co to bude stačit. A to bude asi poslední závod sezony.
Co vám po závodě řekl trenér? I on byl z vašeho času zaskočený?
Nevím, neřekl mi, na jaký konkrétní čas věřil. Ale vím, že plakal, byl spokojený. Potom, co jsem viděla trenéra, jsem se taky rozbrečela. Vlastně jsem si uvědomila, co jsem dokázala.
Bylo těžké se po takových emocích zkoncentrovat ještě na štafetu?
Po doběhu čtvrtky překážek byla do štafety asi jen hodina a čtvrt, takže času málo. Ale myslím, že se mi povedlo zkoncentrovat dobře.
Linda Botková se raduje ze zlata i senzačního výkonu.
Jak si zvykáte na zvýšený zájem o vás?
Rozhovory mi nevadí, ale běhání mě baví víc. (úsměv)
Pořád platí, že vás trenér Habásko musí v přípravě spíše brzdit?
Asi to trochu pravda je. Tréninky mě dost baví, ale vím, že nějaké musejí být volnější.
Čeho byste v atletice chtěla jednou dosáhnout?
Chtěla bych se jednou dostat na olympiádu. Hlavně zůstat zdravá a dělat atletiku, až budu dospělá.
Čím si vás získala zrovna čtvrtka překážek? V žákyních jste překonávala rekordy v širokém spektru disciplín.
Já s atletikou začala v šesti letech na základní škole, v devíti jsem nastoupila na Olymp, kde mě začal trénovat Michal Krčmář, kterému jsem moc vděčná. Do toho jsem hrála tenis, ale atletika mě bavila nejvíc právě kvůli všestrannosti, jak je pestrá. V patnácti jsem přešla k současnému kouči Petru Habáskovi, třístovka překážek mě bavila nejvíc a doufala jsem, že taková bude i čtvrtka překážek.
Tu jste běžela před mistrovstvím Evropy jen jednou v kariéře, přesto je vidět, že vám rytmus nedělá problémy. Máte podobně jako Zuzana Hejnová i hudební vlohy?
Nevím, jestli bych řekla, že jsem hudebně nadaná, ale tancovala jsem a moje ségry tancují, tak možná z toho nějaké základy mám.
Vy asi zlaté závody Zuzany Hejnové ze světových šampionátů nemůžete pamatovat, byly vám tři a pět let…
Ale určitě jsem pak na její závody koukala, na různá mistrovství světa. A četla jsem i knížku od Sydney McLaughlinové, kde ji také zmiňuje.
