Článek
Už při svých předchozích startech jste říkal, že poslední stovky metrů závodu ve Spartě překonají všechny běžecké zážitky. Jaké to pak je, když dobíháte jako první?
Pěkné, ale až když jsem viděl tu sochu. Předtím to byl pořád stres, že mě někdo doběhne, to mám každý rok, když si opakuju, že se toho může stát spousta.
Neměl jste zprávy, že na druhého Itala Periniho máte náskok přes čtyřicet minut?
Měl, kolem jezdilo auto kamaráda, který mi pomáhal v rámci dovolené, kam vyrazil s manželkou. I když to nebyl oficiální support, měl jsem od něj všechny informace, nejdřív ztráty, pak náskok. A když mi hlásil, že mám náskok čtyřicet minut, říkal jsem si, že to snad není možné. Ale jak jsem asi na 180. kilometru Itala doběhl, už jsem to hnal do cíle, ani jsem nepil.
Tím, jak jste byl rychlý, jste doběhl do cíle už před půl pátou ráno. I tak byli v cílovém prostoru fanoušci?
Byli tam, na vítěze vždycky čekají. Když jsem pak byl v cílovém stanu a čekal na dopingovku, tak dobíhal třetí Japonec a to už tam nikdo nebyl, což mi ho bylo líto. Ale tak to byly i předchozí roky, že čekali na vítěze nebo prvního Řeka a pak šli domů dospat. Teď ještě nad ránem pršelo, ale přes den, když je hezky, bývá ta promenáda plná.
Startoval jste na Spartathlonu už podesáté. Měl jste tušení, že právě letos ve vašich padesáti letech by to mohl být ten váš ročník?
Já si to přeju každý rok. Jenže stárnu, soupeři zrychlují, ultra se profesionalizuje, takže už jsem trochu přestával věřit. Ale letos jsem se poslední dva měsíce cítil fakt dobře, šlo jen o to si nastavit hlavu, že to bude bolet, bude to těžké, ale povede se to.
Závod se vyvíjel podle plánu bez větších krizí?
Vyběhlo se rychle, Fin a další tři to nakopli v tempu snad čtyři minuty na kilák. Pak se tvořily menší skupinky, kde jsem se pohyboval. Tři z čela odpadli a docvakl jsem je. Přišlo mi, že se běží pomalu, tak jsem se snažil zabrat a oni se chytli. Ale když jsem běžel za nimi, tak zvolnili. Bál jsem, že nás doběhnou další, ale postupně odpadávali. Krizi jsem měl kolem 80. kilometru, to je každoroční koryntská krize, ale překonal jsem ji a posouval se vpřed.
Jaký pak byl rozhodující moment? Kdy jste se odpoutal od Itala Periniho? Běželi jste chvíli spolu?
S prvním jede vždycky blikající policejní auto, takže je v noci dobře vidět. Stoupali jsme na občerstvovačku za kopcem, tak jsem si podle něho stopl, že má náskok šest minut. Ale za kopcem jsem auto neviděl. A najednou koukám, že Ital kolem mě proběhl na občerstvovačce, kde se zdržel a převlíkal. Tak jsem po něm šel a nechtěl běžet s ním, už jsme se potkávali v první části závodu a věděl jsem, že se vždycky chytil. A tady se mi povedlo ho urvat.
Za předchozích devět startů už jste dlouhou trasu znal výborně, říkal jste, že víte i to, kde mají jakou polévku. Mohlo vás na Spartathlonu ještě něco překvapit?
Zrovna ta polívka. Před finálním stoupáním na nejvyšší horu dělali vždycky výbornou domácí, teď měli jen instantní z pytlíku, to mě zklamali. (úsměv) Ale jinak tu trasu znám dobře, kdybych ji proběhl bez závodu, vím, kde bývají občerstvovačky.
Vy oficiální support, který vám během závodů může pomáhat s jídlem a oblečením, nevyužíváte. To je mezi nejlepšími na Spartathlonu rarita.
V začátcích také vyhrávali bez supportu, v poslední době už moc ne. Také jsem ho dvakrát měl, ale ty závody mi tolik nevyšly, což nebyla chyba supportu, ale říkal jsem si, že ho nepotřebuju. Stejně mi bývá blbě, moc toho nesním a nevypiju, stačí mi jedno tričko a šusťákovka na převlečení. Spíš je fajn mít tam někoho blízkého, kdo na vás zakřičí česky a můžete s ním případně sdílet radost. Tak jsem byl rád, že kamarád se mnou jel.
Radek Brunner ovládl Spartathlon.
Spousta lidí i v Česku sledovala informace z mezičasů, jak si vedete, nespali. Cítil jste tu podporu na dálku?
Při závodě ne, telefon nesmíme mít, ale vím od lidí, kteří dávali report na Facebook českého Spartathlon týmu, že to sledovalo tisíce lidí. A den po doběhu, kolik jsem měl zpráv, to jsem byl fakt překvapený. Říkal jsem si, jaké to asi pak musí být, když někdo vyhraje olympiádu. (úsměv) Snažil jsem se všem odpovědět, bylo by mi trapné, kdybych nereagoval.
Co si z Řecka odvezete za vítězství?
Ve Spartě jsem dostal dřevěnou plaketu se sparťanskými symboly, v úterý přijde ještě vyhlášení v Aténách, kde vyhlašují všechny týmy a běžce, kteří dokončili. Jeden rok se dával pohár, jindy plaketa s vavřínovým věncem podle umístění. Zlatou ještě nemám, tak se bude v kanclu vyjímat. (úsměv) Ve Spartě bývá vyhlášení na hlavním náměstí plném lidí, teď ho kvůli dešti přesunuli do haly, kde to bylo trochu chaotické, ale hymnu mi zahráli.
Setřásá se únava po vítězném Spartathlonu snáz?
Teď chodím docela normálně. V úterý si zajdu do moře, za pár dnů se z toho oklepu úplně.
Kdy se budete opět hlásit ve vaší firmě, která se věnuje prodeji zahradní techniky i sporttesterů?
V pondělí jsem měl ještě volno, v úterý budu potřebovat něco vyřídit. Ve středu večer přiletíme a ve čtvrtek ráno na osmičku už budu v kanclu.
Máte po vítězném Spartathlonu ještě nějaký nesplněný ultramaratonský sen?
Chtěl bych si zaběhnout stomílovku Western States v Americe. Ale to chce hromada lidí a vybírají jen tři sta. Nominují se vítězové trailových závodů jako Mont Blanc, které neumím, a zbytek je o štěstí, koho vylosují.
Na Spartathlon se ještě vrátíte?
Nedokážu říct. Doma jsem slíbil, že to je letos naposledy. Na druhou stranu to byla desátá účast a moje šťastné číslo je jedenáct… Je třeba být rozumný, nemůžu si myslet, že když jsem vyhrál jednou, přijel bych příště a vyhrál znova.
