Hlavní obsah

Nadšená Špotáková: Co víc si přát! Měla jsem tu děti, chtěla jsem jim ukázat, jak se bojuje

20. 8. 2022 23:34

Krásný příběh s nádherným koncem! Oštěpařka Barbora Špotáková se po pěti letech vrátila na stupně vítězů na vrcholné akci. A zrovna v Mnichově, kde před dvaceti lety poprvé nakoukla do světa velké atletiky. Teď na Olympijském stadionu slavila bronz.

Foto: Ivana Roháčková, ČTK

Barbora Špotáková se s českou vlajkou raduje ze zisku bronzové medaile.Foto: Ivana Roháčková, ČTK

Článek

MNICHOV (od našeho zpravodaje) – A jaké to bylo drama! V předposlední sérii přišla o pouhý centimetr o bronzovou pozici, jenže ukázala srdce bojovnice a posledním hodem se k radosti svých Bára Ultras vrátila na stupně vítězů. Po bok oštěpařek, kterým ani dohromady není tolik jako 41leté světové rekordmance. „Takový příběh jste nečekali, co? Ale já nikdy nedělám nudné medaile,“ smála se po příchodu mezi novináře.

K mistrovství Evropy v Mnichově jste se dlouho upínala i kvůli jeho symbolice. Takhle jste si ho vysnila?

Já myslím, že symbolické je to docela dost. Už jen to, že medaile mají holky, co jim je 18 a 19 let a jednačtyřicetiletá bába. Myslím, že se generace mění a větší symbolika tu být nemůže. Bylo krásné, jak jsme se všichni radovali. A to ještě čekám velké věci, že budeme skandovat a podobně. Nádhera, co víc si přát. Maminka přijela, paráda, prostě paráda.

Kdy naposledy jste se cítila v soutěži takhle jako závodnice, která umí zabrat, když potřebuje?

Fakt dávno. Asi na mistrovství světa v Londýně 2017. Já tu rozhodně nespoléhala, že hod za 60 metrů bude stačit na medaili a že budu muset zatáhnout. Chtěla jsem hodit tím pátým, pak šestým, to jsem si řekla, že se všechny síly musí spojit. Posunula jsem si o stopu rozběh, i když nebyl to ideální hod. Vzpomněla jsem si, že tu mám obě děti, tak jim musím ukázat, jak se bojuje, a ono to vyšlo.

Před závodem silně pršelo, to vám asi nevadilo.

Já potřebuju déšť. Před závodem jsem zahlédla duhu a včera jsme s trenérem našli na rozcvičení nějakou americkou minci. Starou, ošuntělou z roku 1986. Já ji našla v oštěpařském sektoru! Tak jsem říkala, ať ji schová pro štěstí, tak ji tady trenér měl.

V hledišti byla spousta českých vlajek, slyšet byli i vaši Bára Ultras.

Nádhera. Bylo tak akorát lidí, že jsem viděla i ty svoje. Kdyby bylo moc plno, tak je nevidím. Akorát jsem celé odpoledne myslela na to, že brutálně leje, oni sem pojedou a mají lístky mimo střechu…

Foto: Ivana Roháčková, ČTK

Barbora Špotáková se raduje ze zisku bronzové medaile.Foto: Ivana Roháčková, ČTK

Vypadalo to, že se závodem bavíte.

Musela jsem aspoň něco dělat pro ty své fanoušky. Furt na mě mávali, tak nebudu dělat zagorku. (úsměv)

Jak jste prožívala závěr závodu? Po svém šestém pokusu jste nedala emoce najevo, posledním hodem vás pak ještě mohla přehodit Maďarka Szylágyiová.

Já byla na šestý hod hrozně koncentrovaná. Věděla jsem, že to je napsané někde ve hvězdách. A abych se přiznala, tak jsem se bála, že zase odcouvám zpátky na čtyřku. Smrdělo to. Ale Ultras věřili.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Česká atletika (@czatletika)

Říkala jste si předtím, že nedopustíte prohrát o jediný centimetr se Srbkou Vilagošovou?

Já vůbec nevěděla, že to je o centimetr. Věděla jsem, že jsem čtvrtá, ale jestli o cenťák, to jsem neřešila. Já se jen snažím hodit daleko, víc nezkoumám. Pak seběhl Lukáš a říkal: „Musíš přehodit tu Maďarku. Musíš." Ta jsem věděla, že má 60 a půl. Tak jsem splnila jeho rozkaz, tak to doma chodí. (směje se)

Jak bude vypadat oslava?

Je tu hrozně moc lidí, tak bude asi těžké si někde sednout a sejít se dohromady. A mám tu malé děti a nejsem ta, která je tahá po hospodách do rána. V neděli bude lepší slavící den. Zazpíváme si, dáme nějaké pivko na hotelu a půjdu dát děti spát. Asi si zazpíváme: „Tak jsme třetí, no a co.“ Jako po mistrovství Evropy v Barceloně. Tam jsem měla urvaný loket, tím mě Lukáš uklidňoval, protože já byla fakt po Diamantové lize v Monaku špatná. A on říkal: „V Barceloně jsi házela s urvaným loktem, tak proč bys to tady neměla zvládnout?“ To pomohlo. Říkal, že to vždycky vybojuju a měl pravdu. Vybojuju to, když je to 60 a půl metru. 63 metrů bych dneska nevybojovala…

Reklama