Článek
Birmingham (od našeho zpravodaje) – Pětatřicetiletého svěřence Miroslava Guzdeka loni pozlobilo jedno koleno, letos druhé, přesto věří, že na svém už sedmém evropském šampionátu bude opět konkurenceschopný i těm nejlepším.
Jak trnitá byla pro vás cesta k vrcholu sezony?
Relativně dost, neabsolvoval jsem závody, které jsem chtěl. Tělo se opět ozvalo, jen v trochu jiném místě, místo levého kolene mě trochu limitovalo pravé. Začátek sezony byl přitom až dokonalý, necítil jsem se, že bych na druhé straně světa hodil za 85 metrů (v Tokiu 85,24 m). Ale pak se začaly projevovat ty problémy a byl to boj. Další závody jsem vynechal, abych přijel v ideálním stavu.
Povedlo se?
Myslím, že jsem opravdu v nejlepším stavu, v jakém můžu být.
Musel jste v tréninku improvizovat a dělat kompromisy?
Nejdřív jsem musel, pak už jsem šel do všeho naplno a mohl házet na sto procent.
Nezávodil jste téměř dva měsíce, to jste asi před velkou akcí nezažil.
Musel jsem, protože kdybych závodil, mohlo by se tělo ozvat a už by nebyl čas zregenerovat. Nevypadá to vůbec špatně.
Vždy jste byl zvyklý závodit poměrně často, poslední sezony vás k tomu zdraví nepouští. Jak náročné je to na psychiku?
Beru to jako daň za to, co mi tělo spoustu let dávalo. A je logické, že mi teď někdy něco vezme. Musím ho výrazně víc poslouchat, přece jen házím osmnáct let za 80 metrů, což se někde musí projevit. Ale pořád si nemůžu absolutně stěžovat. Jen si musím víc závody vybírat. Nikdy jsem to neměl postavené na penězích, kdy bych honil závody kvůli prize money nebo startovnému.
Jaké tu tedy máte s ohledem na průběh sezony ambice?
V kvalifikaci je vždy stejná, dostat se jakýmkoliv způsobem do finále. A pak? Nechci říct, že to je neznámá, ale sám jsem zvědavý, jak se budu cítit a co se bude dít.
Stadion v Birminghamu znáte z Diamantových lig. Jaký je?
Házel jsem tu dvakrát, ale ještě před rekonstrukcí na Hry Commonwealthu. Vždycky se mi tu házelo skvěle a daleko, protože foukalo, ale teď je uzavřenější, tak to může být jiné.
Na Anglii je tu nezvykle teplo, což vy jako teplomil jistě vítáte.
Je to úplně fantastické. Před dvěma týdny bylo dvacet stupňů, kdo viděl Hry Commonwealthu ve Skotsku, všichni tam byli v bundách a čepicích. Teď máme opravdu hezky, toho si vážím.
Jak kvalitní soutěž čekáte? Těžiště světového oštěpu je teď spíš v Asii…
Ještě před měsícem jsem vedl evropské tabulky, což jsem po tom prvním závodě nečekal. Ale spousta kluků se trápí zdravotně, i Julian (Němec Weber, který letos hodil z Evropanů nejdál) má dost problémů, taky už není ve dvaatřiceti nejmladší. Myslím, že to může být otevřené a klidně může být medaile kolem 83 metrů podle větru.
Jak to vypadá, když se na hotelu po delší době potkáte s ostatními oštěpaři? Postěžujete si, co koho trápí, nebo spíš bolístky skrýváte?
Říkáme si, koho co trápí. Přijde mi, že v Evropě jsme fakt kamarádi a nemyslím si, že by to bylo hrané.
Jak velkou rodinnou podporu budete mít v hledišti?
Dorazí manželka s mladší dcerou Ellou. Pro ni to bude první vrcholná akce, i když v Římě už vlastně byla v břiše. (úsměv)
