Článek
Tokio (od našeho zpravodaje) - Po zdolaných 475 centimetrech byla na průběžné dělené třetí pozici se Slovinkou Tinou Šutejovou. Jenže zatímco výškaři Janu Štefelovi pomohl v úterý k bronzu neúspěch soupeře, Švábíkovou stálo medaili, že na rozdíl od ní Slovinka na další výšce 480 cm uspěla a osamostatnila se na bronzové příčce.
Co jste si po závodě s 36letou Šutejovou řekly? Znáte se hodně dobře…
Bavily jsme se dlouho. Na to, kolik jí je let, je neuvěřitelná, že dokáže skákat stabilně takhle vysoko. Dokonce mi říkala, že ji to mrzí a doufala, že se o medaili podělíme. Navzájem si přejeme, ale je jasné, že to chtěla urvat, z mistrovství světa žádnou medaili neměla. Já jsem za ní ráda, medaili jí přeju. Ale doufám, že to bylo naposledy a příště ji porazím. (úsměv)
Co se ve vás odehrávalo, když jste viděla, že překonala 480 a vy si musíte minimálně vyrovnat český rekord, abyste získala medaili?
Byla jsem překvapená a jen tak jsem se pousmála. Brala jsem to jako takovou hru mezi námi a začalo mě to hrozně bavit. Do té doby jsem byla hodně stažená a říkala si, že to dopadne, jak má. Ale beru to tak, že ukončuju sezonu svým druhým nejlepším výkonem v životě a za top čtyřku jsem ráda.
Umění dostat ze sebe to nejlepší na vrcholných závodech ovládáte. Povedlo se vám to předloni na mistrovství světa v Budapešti, pak na olympiádě v Paříži, teď tady. Zdaleka ne každý atlet to umí, jaký je váš recept?
Umím se připravit hlavou. Občas si říkám, že mám i zatracené štěstí, ale jsem hrozně ráda, že se na ty třetí pokusy umím zkoncentrovat. Vím, že můžu skákat vysoko, mám ráda povzbuzování diváků, v tom jsem extrovertní. A těch 475 je opravdu pěkný výkon.
Fanclub vašich rodinných příslušníků a blízkých se objevil i na velkoplošné obrazovce. Předpokládám, že jste dobře věděla, kde sedí.
Určitě, ono je ani nejde přehlédnout a přeslechnout. (úsměv) Jsem strašně ráda, že tu byli, další fanclub vytvořili další členové českého týmu, to čtvrté místo patří jim všem.
Amálie Švábíková si skočila sezonní maximum 475 centimetrů, ale medaile byla výš.
Jak jste se srovnávala s vedrem, které bylo za dobu konání šampionátu dnes asi největší?
Dneska to bylo šílené od začátku rozcvičení. Nesnesitelné, s holkama jsme se doslova pekly. Nečekala jsem, že to bude horší než v kvalifikaci, která byla dopoledne a svítilo sluníčko. Vzduch byl těžký, vyčerpával, ale nic, co by soutěž nějak ovlivnilo.
Teď už máte po posledním závodě sezony. Co byste v Tokiu ještě chtěla stihnout kromě fandění svému příteli Ondřeji Kopeckému při desetiboji?
Určitě se chci podívat do centra na nějaké chrámy a památky. A řekla jsem, že první věc, kterou udělám po finále, je, že si půjdu koupit pytlík slaných brambůrků a sním ho na posezení.
Přes sezonu si to nedovolíte?
Samozřejmě pár brambůrek si dám, zdravějších i nezdravých, ale úplně si je nevychutnám. Není to nic strašného, ale to svědomí tam je. Tak teď si je můžu pořádně vychutnat. (úsměv)
