První české finále! A teď odbrzdit mašinu, zavelel Staněk

Tokio (od našeho zpravodaje) - Na nepodařenou olympijskou kvalifikaci na stejném stadionu před třemi lety dal zapomenout, naopak prodloužil finálovou sérii na světových šampionátech. Mezi absolutní koulařskou elitu prošel počtvrté v řadě.

Zranění prsního svalu ze Zlaté tretry ho na dva měsíce zastavilo, svěřenec Petra Stehlíka se ale včas stihl dát do kupy. V Tokiu si hned po prvním pokusu radostně zatleskal, nedočkavě vyhlížel změření pokusu a po ohlášení výsledku 20,67 m spokojeně přikývl.

Jen jednou v sezoně vrhl dál, o čtyři centimetry ještě před zraněním v Kladně. „To jsem si říkal, že jsem soutěž pěkně vykopnul,“ pochvaloval si. Ve druhé sérii předvedl o čtrnáct centimetrů méně a po třetím nakvašeně šlápl na břevno kruhu.

Jenže vývoj soutěže hrál v jeho prospěch, v ranní kvalifikaci zvládli limit 21,35 m jen Američané Adrian Piperi, v letní sezoně debutující světový rekordman Ryan Crouser a nejlépe si vedl Novozélanďan Tom Walsh (21,74 m).

Před českého rekordmana už se dostalo jen šest dalších vrhačů, na postup měl téměř třiceticentimetrový polštář. Přesně tak vyšel jeho předzávodní odhad, že postupová hranice bude mezi 20,50 m a 21 metry.

„Válčil jsem do konce, s tím jsem do toho šel, tak jsem spokojený. Nevyšel mi jen jeden pokus ze tří,“ pochvaloval si naplnění svého plánu, že se nebude v soutěži nijak hlídat.

„Věděl jsem, že po dvou měsících je to manko velké a tohle je svět, tak musím jít do plných, nebát se přešlapů. A že, když ten pokus správně dotočím, přešlápnout bych neměl. To se povedlo, ideální scénář,“ mnul si ruce.

Jenže prostor na kochání se úspěšnou kvalifikací není, Staněk hned přepíná myšlenky k finále. To koulaři často absolvují hned první den šampionátu, byť se to většině z nich nelíbí, neboť tím trpí výkony.

„Beru to tak, že mě čeká nový závod, myšlenky na kvalifikaci musím utnout. Spíš tělesně je to náročné. Třeba na halovém mistrovství Evropy v Apeldoornu jsem moc nespal, i když dneska to taky nebylo ideální. Ale hlavně na nohách je to znát. Šikulové, kdo to takhle vymýšlí,“ vykládal, když se na chvíli zastavil u novinářů v mixzóně, než pokračoval dál.

I úspěšná kvalifikace sebere pořádnou porci sl. „Je vedro, i když dneska to není tak hrozné, ale pot z vás stříká,“ popisoval.

Za zhruba osm hodin mezi kvalifikací a finále se toho moc vymyslet nedá. Ideálně se dobře najíst, což ale v posledních dnech v hotelu závodníků moc nejde. „Ze začátku nás rozmazlili, bylo to suprové. Jak začal šampionát, je to strašné. Suché těstoviny s nějakou pseudoomáčkou,“ popisoval před cestou na hotel.

„A večer už musím odbrzdit mašinu,“ rozloučil se s úsměvem.