Článek
Třikrát letos zaběhl čas, s nímž by pak na halovém mistrovství Evropy bral medaili. Ale nad tím, že svou sbírku obsahující zlato a dva bronzy v 38 letech nerozšíří, si mohl jen povzdechnout. Spíš už řešil, kdy a jak se vrátit na dráhu.
„Měl jsem ve svalu pěticentimetrovou díru, v podstatě mi explodoval. Šest týdnů jsem nemohl pořádně chodit. Nikdy jsem tak velké svalové zranění neměl,“ vypráví. Na návratu začal pracovat na soustředění na Tenerife, jenže se začaly ozývat další bolístky. „Jak jsem jedné noze ulevoval, přetížila se kost v druhé, od toho zase achilovka,“ povzdechl si.
Petr Svoboda při zranění na halovém mistrovství republiky.
Nyní už opět trénuje i na překážkách. Ale není to bez bolesti. „Překážky jsou pro mě jako jízda na kole, ty nezapomenu. Spíš jde o kondici a sílu a ještě mě dost věcí limituje,“ uznává.
Moc času mu nezbývá, pro účast na mistrovství světa v Budapešti potřebuje do konce července zaběhnout tři kvalitní časy, aby se nominoval ze žebříčku. V kalendáři má zaškrtnutý mítink v Lucernu 4. 7. jako první reálný start.
„Svoboda zase čeká na zázrak,“ pousměje se český rekordman. „Ale když zaběhnu tři závody kolem 13,70, což je v podstatě hrozný čas, měl bych se tam vejít a pak je do mistrovství světa skoro měsíc. Rodí se ve mně pocit, že to bude dobrý,“ říká.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Hlad po úspěchu, který ho vždy zdobil, není jeho jedinou motivací. Potěšil ho vzkaz od maďarského soupeře Balázse Bajiho, který mu prostřednictvím České televize poslal. „Vždycky mi říkal Superpeťan. Vyprávěl, jaký jsem bojovník, jak jsem se k němu vždycky choval hezky a že se těší na setkání v Budapešti. To mě úplně dojalo,“ přiznal.
A vpřed ho žene i rodinný příběh, kdy si jeho bratr Aleš prošel závažným autoimunním onemocněním, které ho na dlouhé týdny upoutalo na nemocniční lůžko. „To byla další rána. Je mu 24 let, je ve věku malého supermana, sám myslel, že tělo je v jeho věku nezničitelné,“ říká o svém sourozenci, jenž se také věnoval atletice a pak jízdě na bobech.
„Jako rodina při sobě hodně držíme. Když jsme přijeli do nemocnice poprvé, měl v krku kanylu, kdy mu čistili krev a hýbal jen hlavou. Denně jsme volali do nemocnice. Nebylo to na ohrožení života, ale zhubnul 20 kilo, neovládal ruce a nohy, málem za něj musel dýchat přístroj, jak mu odumřely nervy,“ popisuje Svoboda. Ale i tento příběh je na dobré cestě.
„Nervy mu po milimetrech dorůstají, teď bude šest měsíců v Kladrubech. Proti tomu je moje achilovka nic, ale budeme mít společnou výzvu. On dělá pokroky, já si budu snažit splnit svůj další sen, hecujeme se,“ dodává překážkář optimisticky.
