Článek
Tokio (od našeho zpravodaje) - Po osmi letech si zaskákala současná svěřenkyně Milana Kováře a Jaroslava Báby světové finále. V Londýně 2017 skončila jedenáctá, tentokrát na dělené dvanácté pozici ze šestnácti finalistek.
„Když jsem potřetí shodila 193, byla jsem smutná, protože jsem na tuhle výšku určitě měla,“ byla přesvědčena skokanka, která se letos přenesla i přes 194 cm. „Mrzí mě, že z toho není elitní desítka, ale tak vysoký základ jsem nikdy nezažila. Také jsem mohla mít tři křížky a skončit na první výšce,“ věděla.
Takový osud potkal Estonku Elisabeth Pihelovou. „Byla jsem překvapená, že byla jediná,“ přiznávala 27letá Hrubá. Pokud by sama na první pokus zdolala i 193 cm, skončila by nejhůře sedmá. „Právě ten první skok byl nejnadějnější,“ litovala.
„Možná to bude znít jako výmluva, ale pořád patřím mezi ty, kteří se připravují hlavně na kvalifikaci. Až budu skákat o sedm centimetrů výš, tak se budu moct připravovat na finále. Pro někoho to nebude dost, ale pro mě je finále úspěch,“ ujišťovala.
Má za sebou nejúspěšnější sezonu právě od roku 2017, po němž zažívala výkonnostní propad. Teď může opatrně říct, že je zpátky. Byť ještě ne mezi úplnou elitou. „Tenhle rok je velký impuls do dalších tréninků. Když víte, že vám to jde, těšíte se zase mnohem víc,“ popisuje.
Nyní si dopřeje dovolenou a pauzu od atletiky, však včetně tokijské kvalifikace absolvovala letos patnáct venkovních závodů. „Měli jsme to rozdělené na bloky, ale když vás pak pozvou na Gravity Challenge, kterou pořádá olympijský vítěz (Katařan Baršim), tak neodmítnete. Ale mně to nevadilo, na závodech se vždy hecnete víc než na tréninku,“ doplňuje.
