Článek
Po vašem předchozím českém rekordu v Paříži jste říkala, že do Londýna si jen tak odskočíte v rámci přípravy na mistrovství světa, žádný super čas od sebe nečekáte… A on z toho je nejlepší výkon roku.
To je pravda. Na tak rychlý čas jsem si nevěřila. Ale cítila jsem se před během dobře. A tak dobrý čas to byl i díky Perri Shakesové-Draytonové, která začala hodně rychle, tak mi nezbývalo nic jiného, než to taky rozběhnout.
Co jste si říkala, když vám Britka v první půlce závodu utíkala?
Nebylo snadné udržet nervy na uzdě. Snažila jsem se na ni nesoustředit, i když mezera mezi námi už byla hodně veliká, ale vyplatilo se běžet si svůj běh. Ona pak říkala, že to nerozběhla moc rychle, ale já bych řekla, že jo. (úsměv)
To, že se při závodě nenecháte vybláznit, přišlo se zkušenostmi?
Dřív jsem to tolik neuměla, když to soupeřka nade mnou rychle rozběhla. Až v poslední době jsem se naučila to nevnímat, běžet si víc na pocit a rytmus a o soupeřky se starat až 120 metrů před cílem.
Nejlepší výkon roku jste vzala Američance Carterové, s níž jste se potkala poprvé v jednom závodě. Jak na vás působila?
Je hodně mladinká, ale velký talent, který už zaběhl skvělý čas. Navíc je sympatická, přišlo mi, že se během nestresuje, zpívala si tam, před startem nám všem přála hodně štěstí.
Ona před závodem zpívala, vy jste po doběhu tančila. Kreaci pro televizní kamery jste si chystala?
Kdepak, bylo to spontánní, nic chystaného, prostě jsem měla radost. (směje se)
Nakolik na vás v Londýně dýchla atmosféra loňské olympiády?
Bylo to hodně podobné olympiádě s jedinečnou atmosférou, jednou z nejlepších, co pamatuju. Zaplněný stadión pro 60 tisíc diváků, navíc překážky stavěli jako můj souboj s Perri, takže při běhu lidi šíleli, bylo to strašně fajn.
Jak se změnilo okolí stadiónu, byla jste se podívat?
Jeli jsme kolem olympijské vesnice, ta je pořád oplocená, už se tam ale prodávají byty. Co mě překvapilo, že zbourali rozcvičovací stadión, takže se nebylo kde venku pořádně rozcvičit, jen v takovém tunelu na omezeném prostoru. Zmizely i tribuny z plaveckého bazénu, trochu se to tam změnilo.
V sobotu po závodě jste si byla prohlédnout město?
Já docela dlouho spala, tak jsme se do města dopoledne nedostali. Odpoledne dostal Honza (přítel – pozn. red.) jako bývalý tyčkař za úkol koučovat Honzu Kudličku, tak jsme byli na stadiónu, kde jsme skončili o půl páté, a už se nám do města nechtělo. Tak jsme jen koupili maso a grilovali u kamaráda, který tady bydlí. Příjemný večer.
Medailí z různých věkových kategorií máte doma spoustu, jak vysoko stavíte triumf v dlouhodobé soutěži, jakou je Diamantová liga?
Je to pro mě hodně cenné, prokazuje to celoroční stabilitu a není lehké udržet formu od začátku do konce. Potvrdilo se, že je třeba vyhrát většinu závodů, aby člověk dosáhl na celkové vítězství. O to víc obdivuju Kaliese Spencerovou, která dokázala Diamantovou ligu vyhrát tři roky po sobě.
Teď můžete nastartovat svoji sérii.
Tak daleko nekoukám, já jsem zatím šťastná za to jedno vítězství.
S vítězstvími jsou spojeny i finanční odměny, za triumf v Diamantové lize vám připadne 40 000 dolarů…
Určitě je to příjemné, peníze se vždycky hodí. Ale většinu investujeme do bydlení, které si ještě dozařizujeme a splácíme úvěry…
Celý rozhovor se Zuzanou Hejnovou najdete v pondělním Právu.
