Článek
Když jste se naposledy rozbíhal k pokusu s oštěpem v ruce, co to s vámi dělalo?
Chtěl jsem hodit dál než ve třetím pokusu, cítil jsem, že by to mohlo doletět až za 84 metrů. Jsem rád, že se mi podařilo zlepšit svůj výkon.
Spíš jsme měli na mysli, jestli jste vnímal, že házíte naposledy.
To ne, tyhle pocity mi možná budou docházet až druhý den ráno. I když v pondělí jsem se stavěl u mámy, která sbírá akreditace a články. Díval jsem se na některé starší a viděl tam třeba akreditaci z roku 1987, kde jsem vypadal strašně mladě. Trochu to na mě padlo, když jsem si uvědomil, že před třiceti lety jsem právě odtamtud chodil na stadión. Tak jsem to chtěl udělat zase stejně, vzal jsem bágl a šel pěšky. Akorát jsem musel jít na stadión jiným vchodem, který předtím neexistoval.
Závodnicky jste se rozloučil, chystáte i společenskou rozlučku?
Určitě s ostatními atlety ještě něco udělám. Vlastně během celé kariéry jsem nepracoval s velkým množstvím lidí a oni mají hodně aktivit, takže nebude jednoduché je sem dostat. Ale určitě se s nimi ještě potkám.
Už můžete bilancovat, který den ve vaší kariéře byl pro vás nejkrásnější a který nejhorší?
Nejkrásnější bylo samozřejmě narození dětí, tomu se nic nevyrovná. A nejhůř mi bylo po olympiádě v Aténách. Nikdy jsem nebrečel, jen tam. Šel jsem ze stadiónu a věděl, že to skončilo...
Na start v Pekingu jste nikdy nepomyslel?
To ne, teď do něj zbývají dva roky a to je dost dlouhá doba. A já jsem rád, že se mi podařilo ukončit kariéru alespoň na takové úrovni.
Nemáte trochu obavy ze života po kariéře?
Vím, že spousta sportovců měla problémy se zařazením se do společnosti. Já mám výhodu, že jsem se nikdy nesnažil izolovat a mám vesměs pořád stejné kamarády jako v době, kdy jsem začínal.
Co vás tedy čeká v nejbližších dnech?
Musím do školy, kde studuji trenérský kurz. Hned ve středu mě čeká tělocvik. V úterý mě omluvili, ale teď už tam budu muset. Ale je toho spoustu, slíbil jsem, že se půjdu podívat na jeden závod, navštívím nemocnici... Mám každý víkend něco na dva měsíce dopředu.
Je nějaká aktivita, na kterou se těšíte, protože jste si ji během kariéry prostě nemohl dovolit?
Má to tu výhodu, že když bude léto a někdo mi zavolá, ať jdu na tenis nebo třeba na ryby, tak se budu moct sebrat a vyrazit. Druhá věc je, že jsem skončil s tím, co jsem měl rád a kvůli čemu jsem ty ostatní věci rád oželel.
Která vaše oběť sportu byla největší?
Já bych nemluvil o oběti. Dělal jsem to, po čem jsem toužil. Je pravda, že jsem neměl čas na jiné zábavy, ale v jiných zaměstnáních to nebývá o moc jiné.
