Hlavní obsah

Zradu proměnil v motivaci. Jiný nebudu, takhle běhám, ujišťuje rekordman Holuša

Praha

Chtěl dokázat, že má parádní formu. Pocit křivdy, který se ho zhostil po diskvalifikaci na mistrovství Evropy v Amsterdamu, proměnil mílař Jakub Holuša v motivaci. Na páteční Diamantové lize v Monaku vylepšil český rekord na 3:33,36, za sebou nechal i mistra Evropy.

Foto: Geert Vanden Wijngaert, ČTK/AP

Jakub Holuša v cíli rozběhu na 1500 m při mistrovství Evropy. Poté přišla diskvalifikace.

Článek

Cítil jste od začátku, že tohle bude zatím nejlepší závod vaší kariéry?

Vůbec, spíš jsem myslel, že vytuhnu. Neviděl jsem mezičasy, až ten na kilometru, kde mi proběhlo hlavou, jak jsem se tam tak rychle dostal. Už po sedmistovce mi tuhly nohy, chtěl jsem se držet balíku, abych nebyl s ostudou poslední. Finišoval jsem v podstatě poslední osmistovku, ale síly neubývaly a najednou z toho bylo 3:33. Nijak jsem nejásal, pocity byly po Amsterdamu smíšené, ale tohle už je super výkon.

Může být ještě lepší? Po závodě jste mluvil o rezervách…

Určitě může být forma lepší. Po Amsterdamu jsem ani neměl chuť trénovat, rozpoložení nebylo nejlepší. Rozběhl jsem to pomaleji, na kilometru můžu být o dvě tři sekundy dřív a stlačit čas někam k 3:30, což vidím jako hranici svých možností do dalších let.

Sloužila vám diskvalifikace v Amsterdamu jako motivace do závodu?

Určitě jsem to chtěl všem natřít. Říkal jsem si: Ukaž jim, že jsi nejlepší. Hecování probíhalo, ale prostě ten týden po Amsterdamu byl všelijaký, bral jsem to jako zradu.

Promítal jste si drobnou strkanici, po níž vás rozhodčí diskvalifikovali?

Já už si to uzavřel v Amsterdamu, nedíval jsem se. Ani jsem se o tom nechtěl bavit, prostě jsem to musel přijmout a vzít si ponaučení.

Jaké? Budete v soubojích obezřetnější?

Nebylo to úplně podle pravidel, mohli si najít důvod mě diskvalifikovat, ale ze sportovní stránky s tím nesouhlasím. V balíku musíte mít ostré lokty. A radši budu dvakrát diskvalifikovaný a jednou mít medaili než třikrát doběhnout bez medaile. Takhle prostě běhám, jiný nebudu. Získal jsem pár medailí, je to můj styl. Není to úmyslné, děje se to v zápalu boje.

Na finále jste se byl podívat? Šéftrenér Dvořák říkal, že byste v něm vyhrál…

Byl jsem tam. Dorazila rodina s přítelkyní, chtěli lístky prodat, ale já je přesvědčil, ať se jdeme podívat na atletiku, i když to mé naštvání jen zvýraznilo. Jsou to kdyby, ale byl jsem v takové formě, že si troufám tvrdit, že bych vyhrál, ať by to bylo rozběhnuté jakkoliv.

Z Monaka jste v sobotu letěl přes Nice, pocítil jste dopady tragického útoku?

Bylo to znát, čekali s námi na odbavení čeští turisté, někteří to přímo zažili. Nic příjemného…

Teď už v Itálii budete ladit na olympiádu v Riu. Cílem je finále?

To je můj dlouhodobý sen a obrovská výzva. A když se mi to povede, určitě to nebudu brát, že je hotovo. Ve finále se může stát všechno.

Reklama