Článek
Bylo od dětství jasné, že půjdete ve stopách maminky?
Krátce po mém narození se mamka vrátila na hřiště – s pomocí rodiny a hlavně babičky. Já vyrůstala doslova na basketbalové palubovce, v kočárku mě během tréninků houpali asistenti. Jako dítě jsem si úplně zamilovala atmosféru ženské šatny a s obdivem jsem chodila mezi velké holky, které jsem před chvílí obdivovala na hřišti, a najednou jsem mohla být součástí jejich světa. Ten pocit, že k nim patřím, byl skvělý.
Stala se maminka i vaším sportovním vzorem?
Byla jsem na ni pyšná a jsem dodnes. S odstupem času a vlastní zkušeností z profi sportu obdivuju, jak zvládala hrát na špičkové úrovni, cestovat po celé republice a zároveň být mámou. Mamka byla nejen mou sportovní inspirací, ale i životním vzorem. Ukázala mi, co znamená týmovost. Nikdy by svůj tým nenechala na holičkách, bez ohledu na únavu, bolest nebo zranění. Stejně drží pohromadě i naši rodinu.
Petra a Julia Reisingerovy
Kdy jste si naplno uvědomila, že basket bude vaší životní prioritou?
Basket byl pro mě od začátku něco víc než jen koníček. Vzhledem k tomu, z jaké rodiny pocházím, to vlastně ani jinak nešlo. Taťka je tenisový trenér a sám hraje, mamka dělala basket až do čtyřicítky, takže sport byl u nás doma přirozenou součástí života. Až do čtrnácti let jsem kombinovala tréninky basketu s tenisem, nakonec jsem dala přednost bezedným košům před raketou, mně to úsilí a dřina vždycky dávaly smysl.
Poznala jste angažmá ve Španělsku i v Itálii. Aktuálně hrajete za maďarskou Pécs, ale zároveň studujete vysokou školu ve Španělsku. Dá se to zvládat?
Je to trochu komplikované, ale dá se to. Díky manželovi jsem objevila univerzitu ve Španělsku, která je opravdu flexibilní – výuka probíhá kompletně online a za celé studium není nutné jedinkrát vkročit na kampus. Vybrala jsem si obor zaměřený na vzdělávání dětí od narození do dvanácti let, což je oblast, která mě přirozeně zajímá. Zkoušky si většinou plánuju tak, aby to šlo skloubit s programem týmu. Když byly poslední tři dny volna před mistrovstvím Evropy v Brně, tak jsem se zavřela doma s učením. Celé to probíhá ve španělštině, takže občas je to náročnější.
Julia Reisingerová
Zmínila jste manžela, se kterým jste se poznali právě ve Španělsku.
Ano, potkali jsme se v Gironě, já tam hrála a Arnau působil jako atletický trenér u mužského týmu. Už od začátku mi byl nesmírně sympatický. Takže jsem se ho pokusila nějak zaujmout… a musím říct, že mi to tedy trvalo dlouho…
Jak jste dokázali váš náročný program ve vztahu skloubit, když už jste za Gironu nehrála?
Upřímně? Těžce. První rok jsme ještě byli oba v Gironě, ale pak jsem přestoupila do Salamanky. A najednou jsme byli sice ve stejné zemi, ale každý na opačném konci. Během toho roku jsme se viděli doslova dvakrát. Pro mě to bylo psychicky i fyzicky extrémně náročné období – trápilo mě zranění, klub to příliš neřešil, a já se postupně dostávala do bodu, kdy jsem vážně zvažovala, jestli má smysl v basketu pokračovat. To léto jsem potřebovala úplně vypnout, nevidět míč, neřešit zápasy. Dostat zpátky nejen tělo, ale i hlavu.
Co vám tehdy pomohlo?
Vrátily mě zpět na nohy dvě věci – podpora od manžela během pauzy a pak skvělá parta holek, se kterou jsem se potkala v italském Schiu. Díky nim jsem si znovu připomněla, proč ten sport vlastně dělám. Podpora rodiny, lidí kolem mě, vědomá práce sama na sobě, to mi pomáhá zůstat psychicky v rovnováze. Sport někdy umí být tvrdý, drsný a svět okolo nás často nevidí, co se odehrává uvnitř hráčky. Jsem opravdu vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří mě podrží, když to nejvíc potřebuju. I díky nim se poslední rok při basketu cítím tak dobře, jako nikdy předtím.
Julia Reisingerová těsně před ME v Brně
Teď jste s manželem společně v Maďarsku?
Přesně tak, a aby toho nebylo málo, pořídili jsme si pejska, takže jsme teď už opravdová smečka. když jsme spolu, všechno funguje líp. Moje kariéra nebude trvat věčně, takže jsme si řekli, že teď pojedeme podle mého režimu. Momentálně žijeme tak trochu ze dne na den, podle toho, kam mě zavane basketbal. Třeba ale zase brzy podpořím jeho, když přijde šance, kterou si nebude moct nechat ujít Arnau. A pak se samozřejmě přizpůsobíme jemu a já se zkusím najít v jeho novém prostředí.
Co děláte, když se potřebujete úplně odreagovat?
Momentálně dost pomáhá náš pejsek Alfie. On je takový malý terapeut na čtyřech nožkách. Předtím jsme byli s manželem naplno ponoření do práce – já v tréninku, ve škole, Arnau v koučování a psaní doktorátu. Každý měl svoje tempo a nebyl čas se pořádně zastavit. A pak přišel Alfie a s ním i pravidelná povinnost – pár hodin venku. To je pro nás taková malá meditace. Vezmeme si kafe do ruky, jdeme do parku a najednou máme čas se spolu pobavit, vydechnout, vyčistit si hlavu. Ten pes je šťastný, že je s námi, a my díky němu taky.
