Článek
Účast v reprezentaci jste si zajistila s přehledem na kanoi, na kajaku vám k ní chyběly tři body. Mrzí vás, že nejste jedinou „obojživelnicí“ v českém týmu?
To ne, jsem úplně spokojená. Na kajaku jsem neměla moc ambice, je to má doplňková disciplína, která mě baví a na závodech ji dlouhodobě jezdím. Ani těch tréninků na kajaku nebylo moc.
Ale specialistky na kajaku jste dokázala potrápit, každou jste aspoň jednou porazila…
Měla jsem radost, že jsem holky potrápila, ale na světové úrovni by mé výkony nestačily a já se chci stoprocentně soustředit na kanoi.
Na podzim jste absolvovala vojenský přijímač, jak ovlivnil vaši přípravu?
Trochu jsem minula tu obecnou přípravu, kdy se najíždí objem, pak jsem se to snažila dohnat. Až to vedlo trochu k přetrénování, tak jsem se musela zase o krok vrátit. Ale zjevně se mi povedlo formu vyladit na nominační závody a nepřišla třeba o měsíc dřív, z toho mám radost.
Vy jste fyzicky hodně zdatná, což jste prokázala třeba i cestou na kole na olympiádu do Paříže povzbudit svou sestru. Byl přijímač pro vás náročný, nebo relativně v pohodě?
Úplně v pohodě to nebylo, je to změna rytmu, který máte jako sportovec, a pro mě hrála velkou roli únava. Nejsem zvyklá jet od rána do večera bez pauzy. Je to něco jiného než sport, ale zajímavá zkušenost i co se týče spolupráce s lidmi nebo sáhnutí si na dno v jiných oblastech než výkonu.
Co vám dělalo největší problém?
Vojáci zažívají hodně diskomfortu, tak se nás do něj snažili dostat. Málo jídla, špatné počasí, spánková deprivace, nedostatek přísunu energie. Jako sportovec se snažím dbát i na detaily, protože spánek a regenerace jsou pro výkon hodně důležité, tohle jsem měla na minimu a musela jsem být schopná podávat výkony.
Na druhou stranu jako slalomáři jste skromní, při závodech jste v mládí spala jistě hodněkrát v kempu. Hodila se ta zkušenost?
V dospělém týmu už máme perfektní servis, co se týče ubytování, v mládí jsem to samozřejmě zažila. Ale v minus deseti jsem tu spala venku poprvé, když mrzlo a pršelo. Tím nechci říkat, že jsme tam prožívali něco hrozného, když vím, že ve světě probíhají války…
Jak dlouho přijímač probíhal?
Bylo to intenzivních šest týdnů ve Vyškově, bez jakýchkoli návštěv. Jsme zvyklí na dlouhá soustředění, ale v kasárnách je to přece jen jiné. Nakonec to ale docela uteklo.
K telefonu jste se dostali v nějakých vyhrazených hodinách?
Nějaké jsme měli, ale člověk si přehodnotí, kolik času chce věnovat odpočinku a kolik kontaktu se světem. Využívala jsem telefon ke komunikaci s rodinou, ale jinak vůbec a nevadilo mi to. Možná mi to zase otevřelo oči v tom, jaké věci jsou důležité a jaké ne.
Bylo vás v přijímači více sportovkyň?
Byli tam tři vrcholoví sportovci a dva trenéři. Já byla v četě s orientační běžkyní Terezou Rauturier a byla jsem za to ráda. Hodně jsme se podporovaly, snažily se tahat celý tým nahoru, tak myslím, že i četa byla ráda, že tam měla sportovce, kteří už některé situace trochu zažili, a mohly jsme jim předat zkušenosti, jak se to dá zvládnout.
Zpátky na vodu, i v Troji vás podporovala vaše sestra Gabriela, ale už jen ze břehu. Byl to nezvyk?
Na úplně prvním Českém poháru jsem to jako změnu vnímala. Ale byla jsem ráda, že přišla fandit ze břehu a v samotném závodě už není prostor myslet na to, jestli tam Gabča je, nebo není. Je mi líto, že spolu v týmu už nejsme, ale už nějaká doba uplynula, byly jsme bez ní na reprezentačním soustředění, tak jsem si na to zvykla. Těší mě, že lásku ke sportu neztratila a chodí fandit, toho si vážím.
Byla jste jistě jednou z prvních, komu svůj plán na konec kariéry oznámila. Chápala jste její důvody, že radost z ježdění už trochu vymizela a chce se vydat jiným směrem?
Bavily jsme se o tom, ale já se do jejího rozhodnutí nechtěla motat. Její důvody chápu, každý si musí vybrat svou cestu a jsem ráda, když vidím, že je teď spokojená.
Navíc spoustu nezapomenutelných zážitků na vodě jste stihly posbírat.
Jsem ráda, že jsme se dost let v reprezentaci potkávaly, stmelilo to celou rodinu, která nám jezdila fandit. Ty zážitky nám nikdo nevezme a určitě přijde fandit i na světák v Troji (5.–7. června), tak se zase tolik nezmění.
Vrcholem sezony bude mistrovství světa v Oklahoma City, kde se o dva roky později bude bojovat o olympijské medaile. Jaký na vás areál a okolí udělal dojem?
Většinou jsme zvyklí na přírodnější podmínky, tohle je dost cihlové město s minimem zeleně. Po příjezdu jsem byla překvapená, ale pak jsem si zvykla a jsem ráda za další nový závodní kanál. Stejně jezdíme za výkony a ne se kochat a běhat v parku.
Zleva Tereza Kneblová, Martina Satková a Tereza Michalová, české reprezentantky na kajaku pro rok 2026.
Plánujete v sezoně absolvovat všechny světové poháry?
Chci. Všechny ty tratě mám ráda a vím, že mi víc sedí závodit. Navíc se jede kvalifikace a pak rovnou finále, tak těch startů není tolik a pro mě platí, že závod je nejlepší trénink.
Jak do nabitého programu sezony zakomponujete svatbu?
Člověk může plánovat až po konci nominace, kdy ví, co kdy a kde ho čeká. Proto jsme při hledání termínu počítali, že budu v reprezentaci. Vzali jsme v potaz vodácký, atletický i cyklistický kalendář a svatba bude až po konci sezony v říjnu.
