Článek
1. kilometr: To je tedy dav! Hlavně se nepřerazit a držet tempo. Kde je vlastně ten první kilometr?
2. kilometr: Stále stejné stádo. Držím zvolené tempo. Jestli byl první kilas moc rychlý, tak teď zvolním, i když si připadám jako šnek. Ať si mne předbíhá, kdo chce.
3. kilometr: Držím tempo. Konečně mám kolem sebe aspoň metr! Hlavně žádné zmatky, žádné obíhání po chodníku – na mantinel jen tehdy, je-li to nezbytně nutné.
4. kilometr: Vidím Pepíka nebo třeba Janičku. Čau, na kolik to jdeš? (Jestli jste dosud nezpomalili příliš rychlé tempo, začíná být skoro pozdě.)
5. kilometr: Jé, voda! Občerstvení se hodí, i když zatím žízeň necítím. Alespoň doušek – a zbytek třeba na hlavu. Srovnávám čas na pětku s plánem i aktuálním tělesným stavem.
6. kilometr: Sleduji své kroky, tak trochu se zavírám do své skořápky. Kontroluji si tempo, postupně by se mělo stabilizovat – dav už to aspoň trochu dovolí.
7. kilometr: Potkávám Honzíka nebo třeba Hanku. Prohodíme pár slov. Pomůže to rozptýlit obavy. Máme za sebou šestinu závodu.
8. kilometr: To je tedy vedro! No, mohlo to být i horší. Nebo naopak – vždyť to není zase tak hrozné. Ještě že tu mají ty houbičky. Mám za sebou téměř pětinu závodu.
9. kilometr: Běžím v pohodě. Vnímám pestrobarevného hada běžců, který se mění... občas někoho předběhnu. A také sem tam někdo mne.
10. kilometr: Blíží se další občerstvení. Zobnu kus banánu, lupnu do sebe doušek tekutiny a koukám na mezičas na desítku.
11. kilometr: Už jste viděli Keňany? To vám tak na obrátce jede blikající policejní auto, motorka, auto s časomírou, a několik žíznivých čar. Až budu v cíli, oni už budou mít za sebou tiskovku.
12. kilometr: Zoufale se snažím předběhnout tu prdelatou holku v těch růžových elasťácích s peckami v uších. A zoufale to nejde. (Stále si držte své tempo, budete to ještě dlouho potřebovat...)
13. kilometr: Potkám dávnou spolužačku. Cože? Ta, co byla vždycky poslední v tělocviku, neohrabaná jak sloní mládě a tak trochu metráček, teď běhá? Nevede si tak špatně, a je z ní docela kočka! Bezva proměna!
14. kilometr: Třetina závodu za mnou. Jooo! No, bylo by lepší, kdyby to tedy byly už dvě třetiny...
15. kilometr: Ježkovy brejle, tady se zas motá lidí! Nasaju ionťák, odhodím kelímek a valím do svého klidu...
16. kilometr: Tady vcelku dobře hrajou! Tuhle kapelu bych bral/a až do cíle.
17. kilometr: Od trati na mne mává moje milovaná rodinka s malým transparentem od dětí. Díky za to!
18. kilometr: Weg mit dem Speck! Ti Němci přede mnou mají fakt super trika!
19. kilometr: Už brzy to bude půlka. Začínám trochu nemoct, ale ještě je to stále pohoda. No jo, maratón!
20. kilometr: Nemůžu se dočkat té půlmaratónské mety a okamžiku, kdy budu počítat kilometry, které mi do cíle zbývají. Už brzy, brzy!
21. kilometr: A je to tady! Bacha, ještě jednou tolik. Začíná to trochu připalovat.
22. kilometr: Držím se za těmi Němci s vtipnými hubnoucími nápisy na zádech a snažím se vymyslet nějaký podobně trefný ekvivalent v češtině. Nenacházím. Zato se postupně dostanu na 24. kilometr. Ten předchozí byl – ani nevím kde. Jede to jako po másle.
25. kilometr: Další malý mezník – za kolik? Zatím stále dobré. Lupnu do sebe trochu gelu a pořádně to zapiju.
26. kilometr: Opět potkávám rodinku. Ta podpora mne hřeje. Dále je ale uvidím asi až v cíli. Propadám se opět do své ulity.
27. kilometr: Napadají mne hity jako „Ještě dlouuuhou cestu mám..." nebo „It´s a long way to Tipperary... it´s a long way to go..."
28. kilometr: Černý gazely už jsou na letišti, ne?
29. kilometr: Čísla, čísla a zase čísla. Já, notorický čtyřkař z matiky, si tady bleskově propočítávám, v kolik a za kolik budu tam, nebo tam při tom a tom tempu. Výpočet mi zabere vždycky nejmíň půl kiláku, docela mě to baví a tak ani nevnímám, že mě už trochu začínají bolet nohy. Uteče tak i třicítka – za kolik vlastně byla?
31. kilometr: Jo, ne nadarmo se říká, že půlka maratónu je až za třicátým... no jo, musím to vydržet!
32. kilometr: Ještě/Už jenom desítka do cíle. To přece musím, musím dát. Dám to, dám!
33. kilometr: Vzpomínám si, jak na jednom běžeckém setkání vyprávěla jedna běžkyně, že když už ti je blbě, tak piješ vodu i z těch houbiček. No, až tak blbě mi zase zatím není...
34. kilometr: Potkám zase nějakou známou duši. Na konverzaci to už ale není. Taky toho má dost, ale aspoň se chvíli táhnem. Aspoň do doby, než na mě opět zamává rodinka a všichni v řadě mi nastaví ruce, abychom si plácli. Super!
35. kilometr: Sedmička do cíle. Vždyť už je to jen jako „můj" okruh XYZ, co vždycky běhám na chatě. Někdy i dvakrát. A tady aspoň nejsou ty kopce. Dám to, dám! Safra, kde je ten další kilák?
36. kilometr: No konečně! Prý kolem pětatřicátého odpadá nejvíc lidí. Neodpadl/a jsem, je mi vlastně docela fajn...
37. kilometr: Blížíme se do centra. Kolik nohou tu teď běželo přede mnou? A kolik jich bude ještě za mnou?
38. kilometr: Mám toho plné kecky, ale už se vidím v cíli. Jedu na jakéhosi autopilota, ale čas je stále vcelku dobrý. Potkávám človíčka, s nímž jedeme na podobný čas. Pomáháme si. Cedíme přes rozpraskané rty vzájemná slova podpory – drž se, pojď... nějak mineme metu 39. kilometru a je tu...
40. kilometr a poslední občerstvovačka: Něco do sebe kopneme a mlčky pokračujeme dále. Je to super běžet ve dvou. „Jestli chceš na rychlejší čas, tak klíďo běž! Držím palce" - naše kroky se rozejdou, aby se zase sešly v cíli.
41. kilometr: Tohle už nejde nedat!
42. kilometr: Konečně cílovka, davy diváků freneticky povzbuzují, bubnují, řehtají řehtačkami, klapají tleskavými ručičkami. Je to na krev, ale je to na dosah!
A ten zbytek 195 m: Dvoukilo do cíle. Vždyť je to sprint – utíkej, utíkej, utíkej! Modrý koberec, časomíra, vypínám hodinky, vidím všechny svatý, kdosi ze mě rve čip, na krku mi přistane medaile... I'm so happy!!!
