RECENZE: René Kujan ‒ Běhej, dokud můžeš

Ve své předmluvě zkušený guru českého běhu a autor několika knih o běhání Miloš Škorpil píše, že Reného kniha je o hledání místa na Zemi, které má každý z nás zakódováno od svého zrození. Hledání, které může být zostřeno okolnostmi, jež nikdo sám svobodně neplánuje, dodávám.

Do zlomového roku 2007 René běhal párkrát do týdne a měl za sebou i nějaký ten maratonský zářez. Stejně jako další tisíce lidí na světě. Až do onoho dne, kdy se vše v jeho životě otřáslo v základech. Na sedadle spolujezdce vozu škoda Fabia se tehdy stal jedním z aktérů vážné dopravní nehody. Prvotní šoková reakce, nemožnost pohybu ani pořádného nádechu, přílet vrtulníku a několikanásobná operace zlámaných kostí. Odkázání na hadičkové přístroje na jednotce intenzivní péče, panika a smrtelná hrůza z toho, co bude s budoucností. Chůze? Pohyb na vozíku?

Operace se sice zdařila, ale na zvídavý dotaz Reného, zda bude někdy moct běhat, přišla odpověď paní doktorky, že bude v budoucnu rád, když bude bez problémů chodit. Jiný doktor to ale viděl trochu jinak a na stejný dotaz mu odpověděl: „Podívejte se, dělat můžete všechno, co vám bolest a strach dovolí. Vzdát to můžete vždycky." Tyto dvě věty stačí k tomu, aby měnily běh lidských osudů a aktivizovaly volní složky organismu, které dokážou věci netušené. Po náročných peripetiích ve zdravotnických a rehabilitačních ústavech. René si v knize žádné servítky ohledně českého zdravotnického systému nebere, zvláště pikantní je historka o převozu do Motola, kdy sešroubovaná páteř měla co dělat, aby vydržela. Konečně odkládá berle...

Druhá rovina knihy (s tou první ji René zajímavě napojuje a v knize tak jedou vedle sebe dvě časové roviny) se odehrává na Islandu, kam pár let po nehodě vyrazil se svou ženou a několikaměsíčním synkem v roli suportu oběhnout celý ostrov. V praxi to znamená více než třicet maratónů za třicet dní. S vidinou světového prvenství, ale hlavně se sbíráním finančních prostředků pro lidi, kteří neměli takové štěstí, aby se z nemocničního lůžka sami odpoutali, a zůstali s doživotním ochrnutím. Jako třeba věčně usměvavá „kolegyně" z rehabilitačního oddělení v Kladrubech, která je pro Reného inspirací, aby své běžecké úsilí obětoval i ve prospěch někoho jiného. Island je pro něj místem, které mu učarovalo svou syrovostí, nezabydleností a čistou přírodou. Což dokládá i fakt, že se po této misi na místo činu vrátil pro svá další běžecká dobrodružství.

Zvláštní kapitolou celého příběhu je příprava na celou akci, včetně hledání sponzorů a podpory. V Čechách René oslovil přes sto dvacet firem, ale na prstech jedné ruky by se dalo spočítat, kolik mu bylo ochotno pomoci. V kontrastu s rychlostí a vstřícností lidí na Islandu.

Během měsíce svádí René souboje se sebou samým na islandských silnicích a stezkách. Bojuje se silou přírodních živlů i neopatrností několika řidičů. Dává rozhovory do médií, oceňuje partnerčin suport a líčí zajímavá setkání s běžci i neběžci na trase o délce 1311 kilometrů. Ve vyčerpání i radosti z pohybu v krásné zemi prožívá zkušenosti, které se mnohdy špatně dávají do slov, ale jemu se to v knize daří a pro čtenáře tak není těžké se vcítit do jeho kůže.

Jako novinář má René cit pro psaní, kniha se čte jedním dechem. Je prodchnuta humorem a nadhledem člověka, který si ohmatal dno bezmoci a chce se podělit o vděčnost, kterou může nyní prožívat. V podobě běžeckých představení, které nejsou zdaleka jen skvělým sportovním výkonem. Zmiňovaný autor předmluvy Miloš Škorpil si knihu přečetl dvakrát. Což není podle mého názoru vůbec od věci.