Hlavní obsah

RUNNÍ KÁVA: K radosti se musíš protrpět!

René KujanSport.cz
Aktualizováno

Je ráno, hodina, již obvykle trávím teprve cestou do práce. Dnes ale ne, dnes jsem si přivstal, potomka vzorně do školky odvedl a plynule pak pokračoval po povltavské cyklostezce. Samozřejmě, že během. A během té doby se zamýšlel nad otázkou, kterou jsem vám nedávno položil, aniž bych na ni sám odpověděl: Proč vlastně běhám? Někdo to má relativně jednoduché, chce jíst a pít do sytosti a bez následků. Jiný to má zase složitější a těch motivací, pohnutek, někdy i téměř protichůdných má celou řadu. Já patřím v tomto směru k těm jednodušším.

Foto: Profimedia.cz

Pochopí jen ten, kdo zkusí.

Článek

Proč běhám? Asi bych mohl odpovědět parafrází na Hillaryho větu, když se tohoto horolezce ptali, proč proboha chce vylézt na ten Everest: Protože tam je. Jen v případě běhu bych zaměnil to „tam" za „v nás". Běh je v každém z nás. Každý z nás minimálně v jednom svém životním období běhal. Tlustý, tenký, malý, velký, holka, kluk. Každý se rozběhl, nepřemýšlel nad stylem, tepovou frekvencí, metabolismem tuků a cukrů, VO2 max nebo laktátovým prahem. A už vůbec se nezamýšlel nad tím, jestli běhat umí, nebo ne. Prostě běžel a hotovo. A ještě jednu důležitou věc u toho měl. Úsměv na rtech.

Všimli jste si někdy, jak často malé děti, když se rozběhnou, se také zhusta smějí? Snad není moje soukromé pozorování příliš ojedinělé, ale dost často je u toho vidím i radostně hýkat. To jsou ti mistři opravdového běhu. Hluboce ponořeni v „tady a teď", radost neomezovaná věděním, tušením souvislostí.

Ačkoli mě někteří z vás označují za běžce, já sám o tom docela často pochybuju. Znám přeci jen dost lidí, kteří za týden či měsíc naběhají mnohem víc kilometrů než já. Kteří neváhají běhu, tréninku, přípravě obětovat snad každou volnou vteřinu, korunu, někdy dokonce i zdraví. Často se mě lidé ptají, jak dlouho bych vydržel neběhat. Jestli alespoň den, nebo dva. Říkám po pravdě, že docela dlouho. Jednou jsem to zkusil dokonce i celý měsíc – a přežil jsem. Ačkoli se běh stal mým osudem, necítím se být čistokrevným běžcem. To, co tvoří moji závislost, není běh jako takový, ale pohyb, pohyb venku. Mezi skalami, za šlehání větví borovic, v poryvech větru nesoucích drobný vulkanický písek nebo za šplouchání vln divoké řeky...

Ale proč tedy běhám, ze všeho nejvíc běhám?! Je to jednoduché: Je to jednoduché, nepříliš závislé na místu a čase, na okolí nebo vybavení. Dá se dělat vždy a všude. Je to nejsnadnější způsob, jak svůj mozek a krevní řečiště zaplavit opiáty. Ale ne každému se dostává takových darů, ne každý zažije runner's high, to pověstné běžecké opojení. A i ten, co ho zažije, ho nemusí zažít pokaždé. Proč? A zase je to jednoduché: Dostanete zpět, co do běhu vložíte. Čím více investujete, tím více se vám vrátí. Znásobeno, v dávkách značně překračujících úrokové sazby i těch nejlidumilnějších investičních fondů z 90. let. Odměna nemusí přijít hned. Však také zpravidla nepřichází. Člověk nejprve musí prolomit tu tíživou krustu z pohodlnosti, nepřipravenosti, netrénovanosti. Až pak přijde odměna. A může to chvíli trvat. Stejně jako si teplo krbu nejvíc užijeme po noci strávené v zimě ve skalní stěně, nejvíc si vychutnáme sklenici vody po celodenní túře v poušti a stejně jako si nejvíc vychutnáme krajíc chleba s máslem poté, co jsme tři dny nic nepozřeli.

Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice.

Svěřila se mi tuhle kamarádka Jana, že se po dlouhé době odhodlala jít si zaběhat. Zážitek to byl prý veskrze namáhavý a nepříjemný, a tak v něčem takovém určitě nehodlá pokračovat. Možná to není její cesta, sama musí vědět nejlépe. Ale kolik podobných příběhů se odehraje úplně zbytečně. Kdyby to bylo jednoduché, všechno přicházelo v instantní podobě, dělal by to každý. Každý by ráno pobíhal třeba po náplavce, smál se od ucha k uchu a možná i radostně mával rukama ve vzduchu jako orel rozepínající svá křídla po přečkané bouři. Ale tak to není.

Lidé nejsou usměrňovače a nedokážou všechny amplitudy překlopit nad osu x, do kladného kvadrantu. Často musíme zažít velký záporný výkmit, abychom dokázali dosáhnout i velké kladné výchylky. A mám pocit, že v běhu je to přesně tak. Makáme, dřeme, vůle dochází, nohy se třesou vysílením, svaly pálí jako čert a my se najednou ptáme, proč to vlastně všechno děláme. Jenže jednou skončí každý trénink, každý závod a my najednou víme proč. Snažíme se to sdělit ostatním, ale docházejí nám slova. A tak se alespoň na celé kolo zubíme jak pitomci a možná si do toho občas i radostně hýkneme.

Reklama