Článek
Když se Poborského zeptáte na jeho zápasovou bilanci, ani on sám ji přesně nezná. „Mám víc porážek, možná jich bude 60 (uvádí se 50 výher a 57 porážek). Měl jsem to napsané na papíře,“ usmívá se bojovník, který byl pověstný tím, že na zápas neuměl říct ne. Dokonce mu nedělalo problém absolvovat dva souboje na jediném turnaji nebo cestovat na akce, kde nebyl takový servis jako v současnosti.
Splnil návrat do klece po sedmi letech vaše očekávání?
Moc ne. V šatně jsem se rozcvičoval, bouchal jsem dvě hodiny, všechno bylo perfektní, ale v zápase jsem nedal snad ani jeden úder. Vím, že příště nemůžu tak dlouho čekat. Měl jsem hned začít, a ne stát na místě. Můj původní plán byl úplně jiný, ale nějak jsem zamrznul, a na to jsem doplatil. Možná mě svázala ta atmosféra. Pak jsem si sice stěžoval na údery do zátylku, ale nechci se na to vymlouvat. Je to MMA a soupeř to v zápalu boje často nevidí. Já jsem čekal, že to rozhodčí zastaví a postaví nás zpátky do postoje. Když jsem se ale otočil, soupeř se radoval u svého rohu. Byl konec.
Řekl jste ‚příště‘. Znamená to, že další zápas bude?
Určitě. Už mám zápas domluvený v únoru v Německu, ale pokud dostanu nabídku i z domácí scény, půjdu do toho. Jen nepůjdu tuhle váhu, maximálně bych šel do 80 kilo. Teď jsem šel 90, s čímž nemám zkušenosti, vždy jsem chodil okolo 70. Soupeř měl už na veřejném vážení 98,9 kg a v zápase třeba 103 kg. To je na mě prostě moc.
Profesionální kariéru jste začal už v roce 2003 a většina vašich soubojů není ani dohledatelná. Kolikátý zápas to tedy byl?
107. zápas. Před soubojem se sice říkalo, že mám kolem 86 zápasů, ale podle mě to brali ze Sherdogu (stránka shromažďující statistiky – pozn. red.) Já jsem ale dřív hodně zápasil v Německu, kde jsem často přijel v den boje, neměl zajištěný hotel a nikdo nás pořádně nevážil. Tyhle souboje se nikdy nezapsaly.
Štve vás to?
Ale jo. Dříve to tak nebylo, zápasy se příliš nezapisovaly. Když jsme v minulosti jezdili na turnaje, převlékli jsme se, strávili tři hodiny v šatně a šli jsme rovnou zápasit. Pravidla byla tehdy jiná, mohlo se téměř vše. Za zápas jsem dostal 200 eur a jel domů. Žádný hotel, nic. Byly to začátky.
Kdysi jste měl za rok i deset zápasů, což je v současnosti téměř nepředstavitelné.
Tehdy jsem hodně trénoval a bral to tak, že když přišla nabídka, bylo mi líto říct ne. Pokud jsem nebyl zraněný, vždy jsem to vzal. Trénoval jsem proto, abych mohl bojovat. Dneska je to úplně jinak. Nikdy jsem o soupeři nevěděl víc než týden dopředu. Třeba v sobotu jsem bojoval v Anglii, v neděli jsem se vrátil zpět do Čech, a večer mi volali, že ve středu jedeme do Dánska. Kolikrát jsem měl i šest zápasů během dvou měsíců.
Dnes je běžné vědět o soupeři několik měsíců dopředu.
Je to tak. Dnes existují různé žebříčky a už se ví, kdo by měl proti komu jít. Soupeři mají speciální přípravu, což já nikdy neřešil. Prostě jsem šel zápasit a soupeře jsem často poznal až na místě. Takto to dříve chodilo. Když jsme jezdili třeba po zápasech v Lucembursku nebo Maďarsku, člověk přijel po pěti hodinách k hale, kde ho hned zvážili a za dvě hodiny byl v kleci. Mám ještě jeden příběh…
Povídejte.
Dříve jsme bojovali v pyramidě v Německu, kam jsem tehdy vzal i Petra Ondruše, Vaška Přibyla a další. Když jsme tam ale přijeli, klec byla svařená z armatur. To jsem nikdy neviděl. Navíc před mým zápasem za mnou přišel promotér a říkal, že vypadl bojovník jiného zápasu, a jestli bych si nedal ještě jeden zápas, ale v jiné váze. Řekl jsem: ‚Když se nezraním, klidně do toho půjdu.‘ Tak jsem nejprve šel proti Polákovi, který si zlomil prst, a pak proti Čečenci, kterého jsem knokautoval. Měl jsem tak dva zápasy asi během dvou hodin.
Doba se opravdu hodně posunula, viďte?
Dneska je to úplně jiné. Bojovník má speciální přípravu na konkrétního soupeře a ví o něm úplně všechno. Může se podívat na jeho předchozí zápasy. To je ta profesionalita, kam se dnes MMA dostalo.
Nepřipadá vám škoda, že jste nezažil ten největší MMA boom na české scéně?
Mrzí mě to, chtěl bych být o dvacet let mladší. To by byl můj nejlepší dárek v životě.
V minulosti se ani příliš neřešil trashtalk, zatímco dnes je oblíbený a pomáhá promovat zápasy, že?
V Česku jsem tehdy moc zápasů neměl, jezdil jsem bojovat do světa, kde jsem těm lidem ani pořádně nerozuměl. Dříve tam ale byla pokora – každý s každým si podal ruku a nikdo si nenadával. Dneska je doba úplně jiná. Na půl je to internetový svět, aby se ti lidé dokázali zviditelnit. Tohle jsem já vůbec nezažil a ani to nemám rád. Radši se soustředím na přípravu.
Překvapilo vás, že dnes už je běžné vyprodat hokejové arény a některé fotbalové stadiony? To se pravidelně daří například Oktagonu, pod nímž jste také třikrát bojoval.
Je to neuvěřitelné, dávají do toho hodně peněz. Já jsem dříve pořádal turnaje GCF, kam přišlo 500–600 lidí a bylo vyprodáno, což byl tehdy úspěch. Dnes má Oktagon lepší promo než UFC a podle mě za chvíli ovládnou celou Evropu. Dřív jsme byli hodně překvapení, když tu bylo KSW, kam běžně chodilo 20 tisíc lidí, ale dnes se to daří Oktagonu, který je v tom navíc lepší. Může si říct, že je to světová dvojka.
V Oktagonu jste naposledy bojoval v roce 2018. Nelákal by vás tu absolvovat další zápas?
Lákal, chtěl jsem bojovat na turnaji v Karlových Varech. Dokonce jsem psal i Ondrovi Novotnému (zakladatel Oktagonu). Nejprve jsme se trochu domluvili, řekl, že jo, ale že musím jít proti soupeři z Oktagonu. Poslal mi asi pět jmen, ale pak mi už ani neodpověděl. Nejsem typ, který by někoho přemlouval. Ale kdyby se ta šance objevila, rád bych zde zápasil.
Čemu se dnes věnujete, abyste se uživil?
Jsem trenér bojových sportů pro děti, teď jsem navíc začal i lehce pracovat. Dělám výškové práce na laně, ale maximálně čtyři hodiny denně. Dokonce mám i fotbalovou licenci C.
Ale pořád se musíte nějak udržovat. Je to teď náročnější než dřív, předpokládám?
Dřív jsem byl fakt rozbitý. V 39 letech jsem si říkal, že jsem nesmrtelný, ale o rok později už to tak nebylo. Jelikož jsem zápasil často, měl jsem velká zranění, která jsem nikdy pořádně neléčil. Chodil jsem od zápasu k zápasu a pak se to už ozvalo. Mám utržený meniskus, urvaný biceps a další. Do měsíce jsem ale vždy zápasil znovu, protože přišla nabídka. Jediný zápas, který jsem v životě odmítl, byl o Vánocích v Rusku. Tam mi totiž už pětkrát změnili soupeře a přišlo mi to jako špatné znamení.
