Návrat českého srdcaře. Stal se ze mě úplně jiný člověk, přiznal

Bijec přezdívaný Inkvizitor naposledy nastoupil do zápasu v březnu 2024, kdy podlehl německému favoritovi Christianu Eckerlinovi. Pro českého ranaře tehdy vše nasvědčovalo definitivnímu konci kariéry v MMA, mimo jiné kvůli řadě zdravotních problémů, které ho dlouhodobě trápily. „Potřeboval jsem si odpočinout,“ přiznává bývalý hokejista, který se na snad sluncem zalité Štvanici utká s izraelským tvrďákem Rafaelem Aronovem.

Hlavním důvodem, proč jsem tehdy musel skončit, bylo zdraví, o čemž jsem mluvil i na tiskové konferenci. Během dlouhé pauzy se mi však podařilo dát se zdravotně dohromady natolik, že jsem při poslední kontrole od svých lékařů slyšel, že jsem na tom nejlépe za posledních deset let, co mě sledují. Já jsem od posledního zápasu vůbec netrénoval. Byl jsem vyčichlý, k čemuž přispěla i jedna zásadní věc, která mě ovlivnila.

Dlouhodobé přetrénování. Něco podobného jsem zažil už během hokejové kariéry. Jsem člověk, který do všeho dává maximum, a když něco dělám, tak naplno. Jenže poslední dva nebo tři roky už jsem postrádal dřívější motivaci. Na tréninky jsem chodil otrávený a často jsem se vracel domů naštvaný. Po posledním zápase mi došlo, že takhle už dál pokračovat nemůžu. Byl jsem fyzicky i psychicky vyčerpaný, zraněný a bez energie. Když jsem tehdy oznámil konec kariéry, byl jsem přesvědčený, že je to definitivní rozhodnutí. Já už jsem totiž i podle zpráv z magnetických rezonancí věděl, že na tom zdravotně fakt nejsem dobře.

Potřeboval jsem si odpočinout. Sice jsem dál cvičil nebo chodil běhat, ale zhruba rok jsem nedělal MMA ani neboxoval. Postupně jsem se dal zdravotně i psychicky dohromady a začal se ke sportu vracet. Po dlouhé době jsem znovu cítil, že mě to baví, a hlavně jsem se začal cítit opravdu dobře. Změnil jsem také přístup ke stravování. Dříve jsem kvůli zápasům shazoval třeba ze 102 na 77 kilogramů. Dokázal jsem to zvládnout, ale takový režim si člověk nemůže vybírat donekonečna. Nakonec mě to dohnalo, přepálil jsem to a sport mě přestal naplňovat. Dnes jím mnohem lépe. Mám kolem 90 kilogramů a zhruba 7 až 8 procent tělesného tuku, zatímco v minulosti jsem se pohyboval třeba kolem 20 procent. Nejdůležitější ale je, že mě to všechno znovu neskutečně baví.

Přestože jsem ten sport dělal sedmnáct let, postupně se z něj stal stereotyp. Pořád dokola ten samý kolotoč. Nejvíc jsem nesnášel období, kdy člověk na chvíli vypadne z tréninku a pak se musí vracet zpátky bez kondice. I proto jsem trénoval neustále, každý den, bez větších přestávek. Jenže právě to mě časem přestalo naplňovat. Byl jsem fyzicky rozbitý, psychicky vyčerpaný a jednoduše jsem vyhořel. Následující dva roky mě ale změnily. Stal se ze mě úplně jiný člověk.

Oženil jsem se s úžasnou ženou, která mi dala úžasného syna, a právě rodina mi pomohla podívat se na život z jiné perspektivy. Jedním z důvodů, proč se dnes vracím, je i to, aby mě syn mohl zažít v zápase a viděl, čemu jsem zasvětil velkou část svého života. Mám kolem sebe úžasné lidi, ať už v rodině, nebo mezi přáteli, kteří mi pomáhají a jsou pro mě velkou oporou.

Asi půl roku. Když mě ta myšlenka poprvé napadla, hodně mě začalo mrzet, že jsem kariéru ukončil na turnaji v Německu. Nebyl jsem doma a neměl jsem možnost rozloučit se před českými fanoušky. Spousta lidí mi navíc říkala, proč neuspořádám poslední zápas právě v Česku… Když jsem pak od lékařů slyšel, že by návrat mohl být reálný, okamžitě se mi ta myšlenka vrátila do hlavy. Přestože jsem měl období, kdy jsem ten sport skoro až neměl rád, časem mi začal chybět. Znovu jsem si uvědomil, jak moc pro mě znamená. Sledoval jsem kluky kolem sebe, jak trénují a nastupují do zápasů, a cítil jsem, že mi to schází. Dnes už nejsem naštvaný ani znechucený. Naopak mě to znovu naplňuje a baví. Ačkoli mi v době zápasu bude 38 let, cítím se lépe než třeba ve dvaatřiceti. Fyzicky i psychicky jsem na tom možná nejlépe za poslední roky.

To je další věc. Klidně se může stát, že do té klece nastoupím, budu se cítit skvěle, ale v polovině zápasu si řeknu: „Tak tohle už není ono.“ I s touto možností počítám. V takovém případě budu rád, že jsem dostal příležitost rozloučit se doma v Praze, znovu si to vyzkoušet a poděkovat všem fanouškům za podporu. A tím by to pro mě skončilo. Stejně tak se ale může stát pravý opak. Zápas si užiju, budu se cítit dobře a dostanu chuť pokračovat dál. To teď nedokážu odhadnout. Každopádně platí jedna důležitá věc – pokud by měly přijít další zápasy, musí s tím souhlasit moje manželka i trenéři.

Ano. Moje žena mi nejprve řekla, že máme dítě a že už nechce znovu zažívat ten stres. Dobře ví, že moje zápasy nikdy nebyly úplně normální a že s nimi vždy přicházely velké emoce. Nakonec ale souhlasila, za což jsem moc rád. (smích) Upřímně, byl jsem z toho nervózní skoro stejně jako před samotným zápasem. Pak přišla řada na mého trenéra Davida Vyvážila. Šli jsme společně na večeři ještě s Martinem Šolcem. Chtěl jsem to Davidovi říct ještě předtím, jenomže on měl zpoždění a přišel později. Seděli jsme tam a já hodinu a půl poslouchal, jak je rád, že jsem skončil, a jak už psychicky nezvládal sledovat moje zápasy. Čím déle mluvil, tím hůř se mi to říkalo. Když jsme pak odcházeli k autu, trvalo mi snad patnáct minut, než jsem to ze sebe konečně dostal.

Řekl mi: ‚Ty vole, Míro, máme tohle zapotřebí? Já věděl, že jsi rváč, a tušil jsem, že to jednou přijde.‘ Když mi druhý den volal, tak mi pak říkal, že ho mrzelo, že celý den předtím mluvil o tom, jak je rád, že jsem skončil… I proto bych chtěl zdůraznit, že kolem sebe mám skvělý tým lidí, kteří mě podporují a stojí při mně. Patří mezi ně David Vyvážil, Luboš Šuda, Roman Čedík, Petr Cibula, Zdeněk Švamberk, Arleta Krausová, Erik Kimmel a samozřejmě také můj mentální kouč Petr Žídek.

Mě to především pořád baví. Za tři roky mi bude čtyřicet a tehdy budu vědět, že je definitivně konec. Nechci ze sebe dělat blázna a zabírat místo mladším klukům. Kdybych už nezápasil a bylo mi čtyřicet, možná bych si vyčítal, že jsem to ještě jednou nezkusil. Jenže čas se vrátit nedá. Vzhledem k tomu, v jaké jsem teď situaci, bych si dokázal představit třeba jeden zápas ročně. Mám hodně práce, věnuji se hokeji a starám se o děti, takže času nazbyt není.

Jeho reakce byla skvělá. Měl jsem dokonce pocit, že ho to potěšilo. Hned souhlasil. Nevím, jak to mají ostatní, ale když jsem se s Ondrou na čemkoli domluvil, vždycky to do puntíku platilo. Máme spolu velmi dobrý vztah. Zároveň musím smeknout před tím, co se jim podařilo vybudovat. Jediné, co jsem mu řekl, bylo, že už nechci zápasit v Německu a že bych byl rád za Prahu. Vyšel mi vstříc. Zápasit na Štvanici je něco neuvěřitelného a já tam budu už potřetí.

Dva a půl roku jsem tuhle váhu nedělal. I když jsem na tom teď fyzicky lépe než dřív, nechci hubnout za každou cenu a jít do extrému, protože jsem to dlouho nepodstupoval. O případném dalším zápase už se můžeme bavit jinak. Proto jsem Ondru poprosil, jestli by byla možná domluvená váha.