Článek
Zlobit se na německého rozhodčího Saschu Stegemanna je po takovém závěru pochopitelné. Stejně tak bude ještě hodně dlouho bolet, že rozhodující pokutový kop přišel prakticky s posledním dechem zápasu.
Jenže pokud má mít celá hradecká evropská pouť nějaké poučení, nebylo by fér schovat všechno za rozhodčího. Stejně jako po smolné domácí porážce s Besiktasem totiž platí i tentokrát: o postupu se mohlo rozhodnout mnohem dřív.
„Jestli chceme být úspěšní na této úrovni a jít dál, musíme být lepší ve finální fázi. Doma s Besiktasem i Panathinaikosem jsme si vytvořili strašně moc možností, abychom soupeře dostali do kolen. To mě mrzí. Hra byla skvělá. Ale fotbal se hraje na góly a my byli o jeden horší,“ správně podotkl trenér David Horejš.
Právě v tom je možná schovaný celý příběh hradeckého návratu do Evropy po dlouhých 31 letech.
Evropa totiž ukázala Votrokům obě tváře fotbalu.
V Tromsö dlouhé minuty trpěli, přežili penaltu i několik velkých možností soupeře a sami udeřili prakticky z ničeho. Jedna šance, jeden gól Micka van Burena a senzační vítězství 1:0. V domácí odvetě pak po špatném začátku otočili průběh zápasu a třemi góly poslali norského protivníka domů.
Tehdy byli nemilosrdní oni.
Proti Besiktasi a Panathinaikosu se role otočily.
Hradec už nebyl týmem, který čeká, co mu slavnější soupeř dovolí. Vytvářel si šance, tlačil, hrál aktivně a v dlouhých pasážích oba favority přehrával. Besiktas měl doma v početní převaze na lopatě, přesto inkasoval. Ani v Istanbulu nebyl bez šance, jenže znovu nedal gól.
Panathinaikos? V Aténách Votroci vstali téměř z mrtvých. Ze stavu 0:2 se během několika závěrečných minut vrátili díky dvěma trefám Abdullahiho Umara na 2:2. Doma zase po inkasovaném gólu odmítli zemřít. Vladimír Darida v nastavení poslal zápas do prodloužení a v něm už byl na hřišti chvílemi jen jeden tým.
Hradec. A přesto do hlavní fáze nejde.
Právě tím se velké evropské týmy od těch ostatních pořád ještě liší. Nemusí vás devadesát minut přehrávat. Nemusí vás drtit. Někdy jim stačí jediná chyba, jeden nedohraný souboj nebo jediná nabídnutá možnost.
Besiktas toho využil. Panathinaikos také.
Hradec mnohokrát ne.
A možná právě tohle je největší kompliment, který lze Horejšovu mužstvu po celé evropské jízdě složit. Už totiž není potřeba mluvit o sympatickém outsiderovi, který statečně vzdoroval slavným jménům. To by po tom, co Votroci předvedli proti Besiktasi a Panathinaikosu, bylo skoro urážlivé.
Ukázali, že na této úrovni mohou hrát. Teď se musejí naučit na ní také vyhrávat.
Velké týmy se poznají podle toho, jak zvládají kritické momenty. Hradec ukázal, že směřuje k tomu, aby se jedním takovým v českých poměrech stal. Ve všech třech evropských dvojzápasech byl konkurenceschopný, v řadě pasáží dominoval, a především se nezalekl ani jednoho soupeře. Jména jako Besiktas nebo Panathinaikos přestala po několika minutách na hřišti působit strašidelně.
To je možná nejcennější zkušenost ze všech.
Frustrace je nyní pochopitelná. Po takovém konci ani jiná být nemůže. Pocit křivdy ale nesmí překrýt to nejdůležitější.
Před Hradcem se sluší smeknout.
Po 31 letech se do Evropy nevrátil na výlet. Přes Tromsö postoupil, slavný Besiktas nutil dvakrát bojovat až do konce, v Aténách předvedl senzační zmrtvýchvstání a s Panathinaikosem doma sahal ještě ve 120. minutě po historickém postupu.
Evropská pohádka skončila. Ale možná začalo něco důležitějšího. Hradec zjistil, že se velkých klubů nemusí bát.
Teď je jen na něm, aby nezůstalo u jedné krásné letní vzpomínky. Kádr zatím drží pohromadě, klub nabral zkušenosti a s tím, co během posledních týdnů předvedl, by bylo alibistické mluvit v domácí soutěži o čemkoliv jiném než o dalším boji o Evropu.
Protože až se do ní Hradec příště vrátí, pochvala za statečnost už mu stačit nebude.
